O kaluž - napsala Renata Koblicová

Horké africké odpoledne. Dva úplně stejní ptáci. Ale nachlup. Dva krásně vybarvení samečci. Přiletěli jeden po druhém k jezírku, co je teď právě po okraj naplněné průzračnou dešťovou vodou. Oba dělají, že jeden druhého nevidí. Snad si každý z nich myslí, že ten druhý je jen odrazem. Trhanými pohyby hýbají hlavami, jak to ptáci dělají. Vyčkávají.
Já tu byl dřív, myslí si první.
Já sem létám už měsíc, co se jezírko po deštích naplnilo, jde hlavou druhému.No nic, kdo si počká, ten se dočká, zas ten první.
Budu tě ignorovat, ono tě to přestane bavit holoubku, vítězně si pomyslí kolega.
Snad už ani jeden z nich neví, proč k vodě přiletěl, tak oba přítomnost soka zasáhla. Teplota stoupá, vzduch na dohled od mokřadu vypadá tekutě jako láva. Je tak vedro, že ani hmyz nelétá, kdo může je ve stínu. Na jezírko ale stín nepadá. Jeho okraje vysychají téměř před očima. Naši dva barevní rivalové 

v nároku na vlastnictví vodní plochy nevnímají než bušení ve spáncích, než sžíravou touhu být pánem kaluže.
Takže ty si, holobrádku rozčepejřenej, myslíš, že ti ustoupím. Pche, se nedočkáš. Až se vrátím k hejnu, povím jim, jak jsem ti tu dal na fráček, jak jsi uznal svoji prohru a vyklidil mi pole.
Druhý si začal pohvizdovat, zdá se mu to dostatečně povýšené a hodné toho, komu bude jezírko nakonec říkat pane.
Ani lísteček se dál nepohne, cikády to rozjely, těm vedro zjevně nevadí. Hladina dosud plochá jako zrcadlo se najednou začne vylévat z objetí improvizovaných břehů. 

A pak chlíst, plác, šplouch a třísk… a srkavý zvuk. Kolemjdoucí slon plácl do kaluže chobotem a naráz ji vysál. Spláchl prach z jazyka, svlažil vyprahlé hrdlo. Jde dál, spokojený a vděčný, že našel vodu. Zvládne občerstvený dojít kam potřebuje. Opeřence ani nezaznamenal a ti sotva stačili uskočit, když od chobotu odstříkly kapky z teď už jen bahnitého kráteru, který si zas musí počkat, až zaprší. 

Barevní hrdinové příběhu, který nikdo nesledoval, se rozletí každý svým směrem a na epizodku na břehu už raději nevzpomenou. Jsou nakonec oba rádi, že neměli žádné diváky. Vzduch se horkem vlní, nejvyšší řád dál vládne.