Omluva z konce světa - napsala Eva Přibylová

Ani nevím, jak jsem se zde ocitla. Stojím na přídi lodi, která míří ke břehům ostrova ʻEua, vítr mi cuchá vlasy, slunce se odráží od nekonečné modři oceánu a cítím směs zvědavosti a lehkého napětí. Tonga, tohle souostroví v jižním Pacifiku, je jiný svět – džungle plná života, bílé pláže, tyrkysová voda. A přesto v sobě nese i něco neklidného. Častá zemětřesení a hrozba tsunami tu lidem připomínají, že je to příroda, kdo tu vládne. 

Nenápadně si prohlížím ostatní cestující. Jsme jen malá skupinka, asi sedm lidí. Dva mladé páry, já a pak oni – dvojice, která mě zaujala hned na první pohled. Starší muž jménem George a vedle něj mladý kluk, očividně syn. 

Jako klasický introvert jen čučím, takže konverzaci navazuje George.
“Ahoj, odkud jseš?” ptá se naprosto automaticky. 

Když zjišťuje, že z České republiky, taje a okamžitě zapřede hovor. George je profesorem na univerzitě v Sydney, ale hlavně polský emigrant. Stále je v obraze, co se v Evropě a našem malém regionu děje, tudíž o konverzaci není nouze. 

Když přistáváme na ostrově, mám pocit, že jsem dorazila na místo, které jako by ani nepatřilo do současného světa. Vysoké útesy, džungle plná křiku papoušků, divocí koně pasoucí se na rozlehlých pastvinách. Celé dva dny byly jeden velký zážitek – šnorchlování mezi rejnoky, lezení po skalách bez jištění, bloudění v lese… dnes už je vše jinak. Přírodní živly jižního Pacifiku si vybraly svou daň...

Druhý den odpoledne nastupujeme na loď zpět na Tongatapu. Slunce už klesá, oceán se v jeho světle třpytí. Sedím u zábradlí a pozoruji, jak se blížíme k přístavu. Cítím příjemnou únavu, jak se všechny ty zážitky pomalu usazují v hlavě. 

George si přisedá. Chvíli mlčí, pak se ke mně otočí a říká: „Evo, chtěl bych se ti omluvit.“
Nechápavě se otáčím: “Za co?”
„Za to, co jsme vám Čechům my Poláci udělali v osmašedesátém.“ 

Trvá mi několik vteřin, než pochopím, co tím myslí. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Dívám se na něj a vidím, že to myslí naprosto vážně. Chce se mi říct, že on s tím neměl nic společného, že to bylo rozhodnutí vyšších mocností… Ale zároveň chápu, že to, co říká, je něco víc než omluva za konkrétní historickou událost. Někdy neseme tíhu minulosti, i když jsme její přímí aktéři nebyli. Někdy cítíme odpovědnost za svůj národ, za rozhodnutí, která udělali jiní, ale která se nějak dotkla lidí kolem nás. 

Sedíme vedle sebe na palubě lodi a já po chvíli jen tiše řeknu: „Děkuju.“ 

Nejspíš už se s Georgem nikdy nepotkáme. Občas si napíšeme, ale postupem času čím dál míň. Přesto na ten moment nezapomenu. Na to, jak se může historie projevit ve chvílích, kdy to nejmíň čekáme. A na to, že i daleko od domova, mezi neznámými lidmi, můžeme narazit na něco, co nás na chvíli zastaví a přiměje přemýšlet jinak.