Každý den je výzva. Výzva, kterou častokrát nezvládám. Nic mě nebaví. Denní rutina mě semílá jako list v peřejích. Už jen vstát z postele je jeden z největších cílů, kterého jsem schopen. Bolí to. Na duši, a dokonce fyzicky v těle. Bolest prolézá každou jeho částí a někdy mě paralyzuje. Příručky osobního rozvoje říkají, ať jsme vděční za každý nový den a vítáme ho s otevřenou náručí. Místo toho se probouzím už v napětí, ještě, než se něco začne vůbec dít.
Jaký má můj život smysl? Jsem ho hoden, nebo budu stát ve stínu předchozích dní?
V záblescích, kdy temnotou pronikne světlo, se otvírám možnosti změny. Utěšuji se dobrým slovem – také něčím jiným než jen kritizováním sebe sama, jako to rádi dělají ostatní. Pomáhá to? Nevím. Dny mi splývají. Žiju jako v mlze. Nechci žít jen v mlze.
Někde jsem si přečetl, že na deprese pomáhá cílená pozornost na přítomný okamžik a zaměření na dech. Zkouším to. Nádech na tři doby, výdech na čtyři. Nádech, výdech. Moje hlava asi praskne. Už ji zase vidím. Plíživě se plazí ke mně. Temnota, která mě chce zahalit do svého bodavého hábitu. Dnes ne! Musím to porazit.
Vím, jsem to já, kdo musí udělat ten krok. Co se mi děje a proč? Proč já, proč nemůžu být jako ostatní? Zdá se mi, jako by nic nemuseli řešit. Zatímco tíha leží na mých ramenou… topím se. Křičím pod vodou a nikdo mě neslyší.
Nádech, výdech.
Najednou skrz clonu, co mě dělí od okolí, jako z dálky slyším mužský hlas. Je to Konfucius. Předříkává nahlas slova. Nejprve shluk souhlásek a samohlásek nevnímám, ale už začínají dostávat zásadní obrysy a zahryzávají se do mé bytosti.
Všichni máme dva životy. Ten druhý začíná, když si uvědomíme, že máme jen jeden.
Okno do duše se otevřelo.