Vidím sebe jako malého. Asi pět let. Je jarní teplé odpoledne. Běžím trávou a kvetoucími pampeliškami. Tlačím před sebou plastové autíčko- trambusa. Po kousku ho nechávám na místě a běžím jen já sám. Běžím, až se mi klepe kšiltovka na hlavě. A směju se. Nemám čemu. Mám jen radost, že kvetou ty hezký žlutý kytičky a že jich je tu tolik. Běžím, až mi od nohou práší žlutý pyl. Asi protože ještě nevím, co je alergie, tak mě žádná netrápí. Jsem tu s dědou a babičkou. O kousek dál se batolí ségra s mámou a pobíhá pes Punťa.
„Punťo! Ke mně!“ volám a Punťa neposlouchá. Babička se směje a děda hartusí že "To ten kluk zhamtá a nepůjde to posekat!“ Ale to jen tak naoko. Potom přijíždí z práce táta. Zjistím to podle barvy zvuku motoru, tenkrát bylo ještě každé auto poznat.
„Táto, táto!“ běžím a skočím mu do náručí.
Dnes už jsme tu z toho odpoledne jen dva. Bohužel, ani ne ti nejmladší. Čekám, až bude nějaký malý kluk běhat v trávě a pampeliškách, abych mohl na oko hartusit, že to nepůjde posekat. Potřebuju ten smích a radost poslat dál.
Cvičení: Zavři oči, zhluboka se několikrát nadýchni a zapoj představivost. Napiš, co vidíš- co tě napadne.
