Vypínám ten blázinec a snažím se zklidnit rodinu. Petr má za 10 minut odvážet děti do školky. Všichni jsou v pyžamech, děti ještě nesnídaly.
Petr začíná balit na týdenní zahraniční cestu. Teď řvu já. Proč sis nezabalil včera?
Je to marný.
"Jani? Kde mám košile?"
"Ve skříni, koukáš na ně."
"Jani? Jaký si mám vzít tričko k těm zeleným kalhotům?"
"Ty nemáš zelený kalhoty! Jestli myslíš ty šedivý, tak ty si sundej, to jsou skoro-stavební kalhoty a v tom nemůžeš jet do Itálie, země módy!"
"Jani? Proč mi s sebou dáváš ty boty do vody? To nejsou boty do vody, to jsou lakovky. Nové. Ty minulé jsi nechal na letišti v Koreji."
Nemám na to. Potřebuji se umýt a vyjet do práce. Nestíhám.
"Mamiiii? Vona mi to bere."
"Mamiiii, ať mě nekouše."
"Mamiiiii, aaauuu."
"Mamiiii? Lucka si strčila do pusy baterku…"
Tlak mi letí nahoru, cítím to. Chce se mi čůrat, jsem pořád ještě v pyžamu.
Petr má věci v tašce, rvu mu do ruky pas a rvu mu z ruky občanku… už jeďte, máte půl hodiny zpoždění!
Ťutínek už je oblečený: jedno ucho mu čučí z pod čepice ven, kapucu má nachmoustanou pod bundou, podolek na půl vytažený, boty nezapnuté… už jeďte!!! Lucka si přitáhla polštář na spaní a bez něj nepojede.
Dýchám, v klidu vysvětluji. Marný, řev, chce ho s sebou.
Petr s ní třese (s Luckou), pak ho zahodí (ten polštář), řev, řev a řev. Řveme všichni.
Konečně se zaklapnou dveře. Zamykám, to kdyby se chtěli vrátit. Celá se třesu, jsem rudá jak krocan. Běžím se vyčůrat, na nic ostatní mi nezbývá čas, vlasy si prohrábnu rukou, ospálky vydoluju cestou v autě, pusu si vykloktám vodou.
Oblékám si kalhoty. Ježiši, proč mi jsou tak těsné?
Vyjíždím, tepe mi ve spáncích a na prsou mám kovadlinu, nemůžu dodýchnout… Mám infarkt, vím to. Přeci neskapu v nedožitých čtyřiceti! Nádech, výdech. Mysli na něco pozitivního. No jo, je krásná mlha a přede mnou bliká spousta světýlek. Co to je? To je padesáti minutové zdržení na Strakonické. Tak to do práce nestihnu, vím to… se poseru…
Telefon, volá Petr z letiště. Tlak mi letí do závratných výšin, co zapomněl?
"Tak si představ, že můj kolega zapomněl celý batoh v práci.!
No jo, inženýři.
Až v práci se uklidňuju, postupně blednu a klesá mi tlak. Jdu na záchod. Koukám na sebe do zrcadla: mám nachmoustaný límeček pod svetrem a čučí mi podolek 😊
Pohodový den bez infarktů…
"Jani? Kde mám košile?"
"Ve skříni, koukáš na ně."
"Jani? Jaký si mám vzít tričko k těm zeleným kalhotům?"
"Ty nemáš zelený kalhoty! Jestli myslíš ty šedivý, tak ty si sundej, to jsou skoro-stavební kalhoty a v tom nemůžeš jet do Itálie, země módy!"
"Jani? Proč mi s sebou dáváš ty boty do vody? To nejsou boty do vody, to jsou lakovky. Nové. Ty minulé jsi nechal na letišti v Koreji."
Nemám na to. Potřebuji se umýt a vyjet do práce. Nestíhám.
"Mamiiii? Vona mi to bere."
"Mamiiii, ať mě nekouše."
"Mamiiiii, aaauuu."
"Mamiiii? Lucka si strčila do pusy baterku…"
Tlak mi letí nahoru, cítím to. Chce se mi čůrat, jsem pořád ještě v pyžamu.
Petr má věci v tašce, rvu mu do ruky pas a rvu mu z ruky občanku… už jeďte, máte půl hodiny zpoždění!
Ťutínek už je oblečený: jedno ucho mu čučí z pod čepice ven, kapucu má nachmoustanou pod bundou, podolek na půl vytažený, boty nezapnuté… už jeďte!!! Lucka si přitáhla polštář na spaní a bez něj nepojede.
Dýchám, v klidu vysvětluji. Marný, řev, chce ho s sebou.
Petr s ní třese (s Luckou), pak ho zahodí (ten polštář), řev, řev a řev. Řveme všichni.
Konečně se zaklapnou dveře. Zamykám, to kdyby se chtěli vrátit. Celá se třesu, jsem rudá jak krocan. Běžím se vyčůrat, na nic ostatní mi nezbývá čas, vlasy si prohrábnu rukou, ospálky vydoluju cestou v autě, pusu si vykloktám vodou.
Oblékám si kalhoty. Ježiši, proč mi jsou tak těsné?
Vyjíždím, tepe mi ve spáncích a na prsou mám kovadlinu, nemůžu dodýchnout… Mám infarkt, vím to. Přeci neskapu v nedožitých čtyřiceti! Nádech, výdech. Mysli na něco pozitivního. No jo, je krásná mlha a přede mnou bliká spousta světýlek. Co to je? To je padesáti minutové zdržení na Strakonické. Tak to do práce nestihnu, vím to… se poseru…
Telefon, volá Petr z letiště. Tlak mi letí do závratných výšin, co zapomněl?
"Tak si představ, že můj kolega zapomněl celý batoh v práci.!
No jo, inženýři.
Až v práci se uklidňuju, postupně blednu a klesá mi tlak. Jdu na záchod. Koukám na sebe do zrcadla: mám nachmoustaný límeček pod svetrem a čučí mi podolek 😊
Pohodový den bez infarktů…