„Budˇ mě roztrhá smečka lvů, která tudy podle slov správce kempu Ihaha nepochybně zanedlouho projde, nebo o něco později narazím na hyenu při noční cestě na záchod, případně nás zítra napadne rozzuřený sloní samec, až zase vyrazíme na odpolední vyjížďku za zvířaty. A ten štír, kterého jsme před chvílí vystěhovali z našeho obýváku U třech akácií, ten se jistojistě vrátí nárokovat svoje teritorium…“Tyto myšlenky se mi honily hlavou, když jsem usazená ve skládací židli koukala v národním parku Chobe na další africký západ slunce. Narozdíl od Namibie nejsou kempy v Botswaně nijak oddělené od zbytku divočiny žádnými ohradami. Zkušenost je to velice ryzí,autentická.
„Aspoň teď nemusím mít strach z hrochů, naštěstí jsme daleko od vody,“ snažil se mě uchlácholit vnitřní hlas.
Oslnivá oranžová slunečního kotouče se rychle ztrácela za obzorem. Závan štiplavého kouře táboráku, který nahradil specifickou vůni rozpálené botswanské savany, a lehce ohlušující hukot zvedajícího se větru byli v přímém kontrastu s mým paralyzovaným já. Tlachání mých společníků už jsem dávno nevnímala. Jedinou výjimkou bylo, když mi nabídli gin s tonikem. To by mohlo zmírnit můj strach ze střetu s divokou zvěří.
Blízkost plápolajícího ohně mi dával iluzorní pocit bezpečí. Anebo to bylo třetím drinkem? Z letargie mě vytrhl náhlý hluk. Noc již dávno zahalila krajinu do svého tmavého pláště s hvězdnými třpytkami. Kužel světla ze svítilny nám poodhalil drama, které se rozehrávalo přímo před našimi zraky. Lví smečka se naštěstí rozhodla ulovit zebru místo nás. Nevěřícně jsem pozorovala,nebo spíše poslouchala jeden z nesčetných příběhů zvířecí říše v přímém přenose. Povětšinou byl však zahalen tmou. Konec zápletky byl našim očím odepřen.
Zebra nejspíš tentokrát vyvázla živá, ostatně šance na úspěch při lovu lvy je překvapivě nízká. „No jo, ale smečka má pořád hlad a my kempujeme jen pár desítek metrů od hladových šelem.“ Ozval se opět hlas v mé hlavě.
Ráno po neklidné noci, ve které mě ve snech navštívilo několik divokých šelem, jsme vyrazili naší terénní Toyotou do okolí kempu lovit zase my nové zážitky a fotky. Přijeli jsme na místo, kde už stálo několik jiných aut a kde ve stínu křovisek odpočívala smečka lvic. Sem tam se jedna z nich líně protáhla, tak jak to umí všechny kočky. Nic je nemohlo vyrušit z odpočinku. Já se pohodlně uvelebila na zadní sedačce našeho Land Cruisera a nerušeně, po vzoru lví smečky, napodobila jejich nicnedělání s příležitostným mrknutím kolem.
Oslnivá oranžová slunečního kotouče se rychle ztrácela za obzorem. Závan štiplavého kouře táboráku, který nahradil specifickou vůni rozpálené botswanské savany, a lehce ohlušující hukot zvedajícího se větru byli v přímém kontrastu s mým paralyzovaným já. Tlachání mých společníků už jsem dávno nevnímala. Jedinou výjimkou bylo, když mi nabídli gin s tonikem. To by mohlo zmírnit můj strach ze střetu s divokou zvěří.
Blízkost plápolajícího ohně mi dával iluzorní pocit bezpečí. Anebo to bylo třetím drinkem? Z letargie mě vytrhl náhlý hluk. Noc již dávno zahalila krajinu do svého tmavého pláště s hvězdnými třpytkami. Kužel světla ze svítilny nám poodhalil drama, které se rozehrávalo přímo před našimi zraky. Lví smečka se naštěstí rozhodla ulovit zebru místo nás. Nevěřícně jsem pozorovala,nebo spíše poslouchala jeden z nesčetných příběhů zvířecí říše v přímém přenose. Povětšinou byl však zahalen tmou. Konec zápletky byl našim očím odepřen.
Zebra nejspíš tentokrát vyvázla živá, ostatně šance na úspěch při lovu lvy je překvapivě nízká. „No jo, ale smečka má pořád hlad a my kempujeme jen pár desítek metrů od hladových šelem.“ Ozval se opět hlas v mé hlavě.
Ráno po neklidné noci, ve které mě ve snech navštívilo několik divokých šelem, jsme vyrazili naší terénní Toyotou do okolí kempu lovit zase my nové zážitky a fotky. Přijeli jsme na místo, kde už stálo několik jiných aut a kde ve stínu křovisek odpočívala smečka lvic. Sem tam se jedna z nich líně protáhla, tak jak to umí všechny kočky. Nic je nemohlo vyrušit z odpočinku. Já se pohodlně uvelebila na zadní sedačce našeho Land Cruisera a nerušeně, po vzoru lví smečky, napodobila jejich nicnedělání s příležitostným mrknutím kolem.
Někdy prostě stačí splynout s životem…