Stránky

27. března 2025

Tajný archiv - napsala Lucie Svibová

„Ne, tohle ne, to není možné, to je… strašné,“ vyhrkla rozechvěně mladá žena.
Oči se jí zalévaly slzami, do úst se jí drala nakyslá pachuť nestráveného oběda, tělo se roztřáslo vnitřním strachem a zoufalstvím. 
„Jano dýchej, dýchej…“ poroučela sama sobě.
V potemnělém sklepě se u stropu houpala na kabelu slabá žárovka, škvírami ve stropě pronikalo mdlé světlo, které jen zdůrazňovalo zaprášené a potrhané pavučiny. Šlo o malou místnost pod poklopem, který se objevil po stržení lina v kuchyni. Rekonstrukci domu po mamce dlouho odkládala. Ale tohle? Kromě několika prázdných polic, žebříku a dřevěné, nyní otevřené bedny se starými dopisy a papíry s děsivým obsahem, byl sklepní prostor prázdný a ponurý.
Vzápětí se místností rozlehly zvuky dávení. V tu chvíli jí bylo jedno, že si potřísnila oblečení. Srdce jí bušilo a měla pocit, že jí vynechává i mozek. Pavučina se jí zapletla do vlasů šimrala na tváři. Panika. 
V návalech horka jí poléval studený pot, tlak na hrudníku byl nesnesitelný. Musela ihned na vzduch. Vyšplhala po šprušlích rozpadajícího se žebříku. V kuchyni chvíli klečela na všech čtyřech a hluboce dýchala. Hlavou jí, jak ve filmu, probíhal příběh. Byl zastřený, schovaný za šedavými závěsy zapomnění, které postupně prostupovala hrůza poznání. Stěží vstala, došla ke kuchyňské lince a ve dřezu si pustila na hlavu vodu. Doufala, že tím zabránila panické atace, která se jí snažila pohltit. Příznaky znala a věděla co dělat. Měla je od dětství, minimálně už 25 let a nikdo jí neuměl říct proč. Někdy si myslela, že zešílí, ale doktoři ji naučili, co dělat. Pomáhalo jí vědomé dýchání i další terapie.

Vysprchovala se, převlékla a zapálila si cigaretu. Věděla, že by měla přestat, ale teď jí to přišlo nepodstatné. Bedna s papíry jí nenechávala v klidu. Potřebovala si vyčistit hlavu, všechno pro promyslet. K večeru se odhodlala znovu slézt do sklepa. Místnost byla ještě ponurejší, strašidelnější a prostorem se navíc vznášel nepříjemný odér jejích zvratků. Dole na ní vše padalo, a tak se rozhodla, že bednu s divným obsahem vytáhne nahoru. Nebyla zas až tak těžká. Všechny dokumenty a rozložila na stůl. Vyplněné formuláře, adopční smlouvy, knihy připomínající deníky, fotografie, dopisy a … rodné listy neznámých dětí. Některé staré i třicet let, některé mladší. Ten nejnovější z doby zhruba před deseti lety. Nechápala, ale v hlavě jí začaly probleskovat útržky vzpomínek, které se spojovaly do hrůzných celků. Pak jí to docvaklo. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Znovu se jí zatmělo před očima.

Její mamka zemřela před deseti lety při autohavárii. Předtím měly skvělý život. Mamka byla usměvavá, upravená a vydělávala dost peněz, aby své dceři zabezpečila dobré školy, koníčky, zábavu, luxusní dovolené. Jen se hodně stěhovali. Celý život dělala zdravotní sestru nebo v kojeňáku, pak porodní asistentku… pak jí vyhodili z nemocnice… pak ta divná havárka. Nikdo nechápal, jak na suché rovné silnici mohla dostat smyk.
Adopční smlouvy z bedny byly vesměs do zahraničí, děti od miminek tak do tří let, dopisy zoufalých rodičů, kteří prosili o pomoc… Deník psaný rukou její mamky. Děsivé. Netroufala si jej otevřít.

Hlavou jí prolétl celý život. Tedy na co si pamatovala: luxusní domy, její studium na prestižních školách, nové auto každé tři roky… Když se ptala, tak mamka pokaždé odvedla řeč někam jinam.
„Holčinko nezatěžuj se nesmysly, buď ráda, že můžeš studovat na univerzitě, to se mně nikdy nepoštěstilo.“

Zase se jí zrychlil dech a měla pocit, že je pod těžkou dekou, která jí dusí a ona lapá po dechu. Opět ty vzpomínky. Suterénní místnost, špína, v ní spoře oblečená žena a dítě v nějaké ohrádce …
„…ale to jsem přeci já,“ Jana se dívala na děj jakoby z ptačí perspektivy „já tak tříletá, maminko auky, to bolí, já už budu potichu, slibuju“ … křik a pláč.
Cítí na sobě hnusnou zapáchající deku, která ji svírá a dusí. „Maminko proč?“ … Opravdu jsem té cizí ženě v podvědomí řekla maminko? Ale to přeci nebyla moje máma. Nebo byla? Sakra… Ale kdo pak byla ta usměvavá žena, která jí říkala „holčinko“?

Hlavou jí přeskakovaly myšlenky a čím dál tím zřetelnější vzpomínky.
Sklepní místnost s ohrádkou. Špína, hlad, křik, nemocnice…
Rodné listy, adopce za peníze, nelegální kuplířství s dětmi.
To není možné.
Kdo jsem já?
Její skvělá a usměvavá mamka.
Vždyť všichni říkali, jak jsme si podobné.
Tma.

Šedavé záclony zapomnění se rozplynuly prozřením.
„Maminko auky, to bolí…“
























Původní verze:

„Ne, tohle ne, to není možné, to je… strašné,“ vyhrkla rozechvěně mladá žena.
Oči se jí zalévaly slzami, do úst se jí drala nakyslá pachuť nestráveného oběda, tělo se roztřáslo vnitřním strachem a zoufalstvím. „Jano dýchej, dýchej…“ poroučela sama sobě.

V potemnělém sklepě se u stropu houpala na kabelu slabá žárovka, škvírami ve stropě pronikalo mdlé světlo, které jen zdůrazňovalo zaprášené a potrhané pavučiny. Jednalo se o malou místnost pod poklopem, který se objevil po stržení lina v kuchyni. Rekonstrukci domu po mamce dlouho odkládala. Ale tohle? Kromě několika prázdných polic, žebříku a dřevěné, nyní otevřené bedny se starými dopisy a papíry s děsivým obsahem, byl sklepní prostor prázdný a ponurý.

Vzápětí se místností rozlehly zvuky dávení. V tu chvíli jí bylo jedno, že si potřísnila oblečení. Srdce jí bušilo a měla pocit, že jí vynechává i mozek. V návalech horka jí poléval studený pot, tlak na hrudníku byl nesnesitelný. Musela ihned na vzduch. Vyšplhala po šprušlích rozpadajícího se žebříku. V kuchyni chvíli klečela na všech čtyřech a hluboce dýchala. Pak stěží vstala, došla ke kuchyňské lince a ve dřezu si pustila na hlavu vodu. Doufala, že tím zabránila panické atace, která se jí snažila pohltit. Příznaky znala a věděla co dělat. Měla je od dětství, minimálně už 25 let a nikdo jí neuměl říct proč. Někdy si myslela, že zešílí, ale doktoři ji naučili, co dělat. Pomáhalo jí vědomé dýchání i další terapie.

Vysprchovala se, převlékla a zapálila si cigaretu. Věděla, že by měla přestat, ale teď jí to přišlo nepodstatné. Bedna s dokumenty jí nenechávala v klidu. Ale usoudila, že si půjde zaběhat. Fyzická aktivita jí hodně pomáhala. Potřebovala si vyčistit hlavu, všechno pro promyslet. Po hodině byla zpět doma, ale běh jí nijak zvlášť nepomohl. Odhodlala se znovu slézt do sklepa. Místnost byla večer ještě ponurejší a strašidelnější a prostorem se navíc vznášel nepříjemný odér jejích zvratků. Dole na ní vše padalo, a tak se rozhodla, že bednu s dokumenty vytáhne nahoru. Nebyla zas až tak těžká. Všechny dokumenty a rozložila na stůl. Vyplněné formuláře, adopční smlouvy, knihy připomínající deníky, fotografie, dopisy a … rodné listy neznámých dětí. Některé staré i třicet let, některé mladší. Ten nejnovější z doby zhruba před deseti lety. Nechápala, ale v hlavě jí začaly probleskovat útržky vzpomínek, které se spojovaly do hrůzných celků. Pak jí to docvaklo. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Znovu se jí zatmělo před očima.

Její mamka zemřela před deseti lety při autohavárii. Předtím si žili dost dobře. Mamka byla usměvavá, upravená a vydělávala dost peněz, aby své dceři zabezpečila dobré školy, koníčky, zábavu, luxusní dovolené. Jen se hodně stěhovali. Celý život dělala zdravotní sestru nebo v kojeňáku, pak porodní asistentku… pak jí vyhodili z nemocnice… pak ta divná havárka.
Adopční smlouvy z bedny byly vesměs do zahraničí, děti od miminek tak do tří let, dopisy zoufalých rodičů, kteří prosili o pomoc… Deník psaný rukou její mamky. Děsivé. Netroufala si jej otevřít.

Až teď si položila otázku, jak to, že se měli celý život tolik peněz? Mamka jí říkala, že to je dědictví po partnerovy, po tatínkovi Jany. Neznala ho. Prý zemřel, když Jana byla miminko.

Zase se jí zrychlil dech a měla pocit, že je pod těžkou dekou, která jí dusí a ona lapá po dechu. Opět ty vzpomínky. Suterénní místnost, špína, v ní spoře oblečená žena a dítě v nějaké ohrádce …
„…ale to jsem přeci já,“ Jana se dívala na děj jakoby z ptačí perspektivy, „já jak tříletá. Maminko auky, to bolí, já už budu potichu, slibuju“ … křik a pláč.
Cítí na sobě těžkou zapáchající deku, která ji svírá a dusí. „Maminko proč?“ … Opravdu jsem té cizí ženě v podvědomí řekla maminko? Ale to přeci nebyla moje mamka. Nebo byla? Sakra… Ale kdo pak byla ta usměvavá žena, které celý život říkala mami?

Hlavou jí přeskakovaly myšlenky a čím dál tím zřetelnější vzpomínky.

Sklepní místnost s ohrádkou. Špína, hlad, křik, nemocnice…

Rodné listy, adopce za peníze, nelegální kuplířství s dětmi.

To není možné.

Kdo jsem já?

Její skvělá a usměvavá mamka. „Vždyť všichni říkali, jak jsme si podobné.“

Tma.

„Maminko auky, to bolí…“


Znovu ten tlak na hrudi. Ven, honem ven musí pryč, do chladné noci, sednout do auta a projet se v dešti po pobřeží. Musí na vzduch…