Třídnice - napsala Dominika Kotrbová

Vidím ji! Leží tam. Knížka jedna zapeklitá. Vezmu jí a schovám, ona to totiž všechno ví. Je hranatá. Je delší než širší. Stěny má rovné a rohy ostré. Tedy až na ten levý dole. Ten je okousaný. Pepa Holý má pořád hlad a jednou, když snědl všechnu svačinu, tak se do ní pustil. Paní učitelka ho ale načapala a tak stihl ujíst jen ten levý roh. 

Barvu má jako dědovo rybník. No, rybník. Spíš brčál. Zelený, jak ty žáby co v něm žijí. Nebo jako tráva, když je po ránu mokrá.
Vezmu ji. Nebo ne? Ona to totiž ví, že jsem tu v pondělí nebyl, že jsem se ulil. Když to na mě neřekne do třídní schůzky, tak to bude dobrý. Ale ona vždycky všechno prozradí.

Taky za svůj boj za pravdu už nese nějaké šrámy. To, když se ji Karel Malý snažil schovat v odpadkovém koši s nadějí, že ji paní uklízečky vynesou ven. Ale ne, našly ji a vrátily. Na přední straně jí ale zůstal černý flek.

 
Tak já to zkusím, nikdo tu není. Vždy mi připadala lehká, ale teď se mi zdá těžší. Je na ní nápis. 6B. Červeně na mě křičí, že patří k nám. 

Ale dneska ji porazím. Otevřu okno a šup! Je venku.

 Zvoní! 

Všichni spolužáci se ženou zpět do třídy. Musím dělat jakoby nic. Hodina začala a dobrý, paní učitelka si ani nevšimla. 

Najedou se ve dveřích objeví školník: "Našel jsem pod okny třídnici, asi patří vám."

Je to ona! Jen má teď na sobě další černý flek.