"Ale jo dobrý, furt to samý," odpověděla Kačka zvýšeným hlasem, protože ji sestřička při poslední návštěvě vynadala, že "ee na tyhle lidi v rozkladu přece nesmí křičet!!"
"Dědo, já už budu muset jít. Za půl hoďky mi jede vlak."
"Jo dobře, tak dobře dojeď a ..."
Zbytku Kačka už nerozuměla, protože se děda pomalu a za bolestného nařikání začal přetáčet na bok.
Pomalu se nad něj naklonila, aby se neleknul.
"Copak jsi říkal?"
"Copak jsi říkal?"
Měl hlavu zabořenou v polštáři a cosi mumlal. Až když si Kačka rukama otočila jeho hlavu blíže k sobě, všimla si, že pláče.
Vzpomněla si na jednu z úvodních vět, když byla před půl rokem zapsat do Alzheimer centra člověka, který se o ni většinu dětství staral: "Víte, oni tihle lidé nepláčou, protože by se na tebe zlobili, ale protože se bojí. Vlastně nevědí, co se děje."
Snažila se usmívat a zoufale zachraňovat už předem prohranou situaci.
"Nechceš se napít? Koukej, já sem ti přinesla brčko."
"Nechceš se napít? Koukej, já sem ti přinesla brčko."
Slzy se jí taky hrnuly do očí.
"Nechci, ahoj, dobře dojeď."
Kačka si utřela mokrý obličej šálou, kterou si pak natáhla kolem krku. A když za sebou zaklapla dveře, pomyslela si, že doufá, že si tohle bude moci prožít za týden znovu.
"Nechci, ahoj, dobře dojeď."
Kačka si utřela mokrý obličej šálou, kterou si pak natáhla kolem krku. A když za sebou zaklapla dveře, pomyslela si, že doufá, že si tohle bude moci prožít za týden znovu.