„Zájezdní hostinec“ slabikuji nahlas pokroucená písmena nad obloukem průjezdu. Někdy sám se sebou mluvím, prý je to znak inteligence, ušklíbnu se. „To jistě.“
Nesnáším služební cesty, jako dítě jsem však chtěl být řidičem kamionu. Poznávat všechny ty cesty z Majora Zemana, chtěl jet „lodí až do Hamburku“. Dnes ale nenávidím každou cestu z domova, ještě tak, když jedu s kolegy, nechám je vždy řídit, dělám, že poslouchám, řeči, co se vedou, mlčím, ale vždy brzy spím jako dudek. Alespoň nemusím řídit. Nemusím nic. Na chvilku jsem nic. Jen balíkem přepravovaným z Prahy tam a zpět. Stejně jsem původem vesnický balík a vždy budu.
V průjezdu hostince je cítit ta typická směs piva, kouře a moči. Zvedneme se mi trochu žaludek. Zaváhám, přesto vstoupím do lokálu, který je v tuto dobu téměř prázdný.
„Dobrý den,“ posadím se u prvního stolu s pěkným výhledem u okna, co se mi nabízí.
„Tam ne!“ Odpovím mi hostinský na pozdrav. „To je pro jezedáky na oběd.“
„Nikdo tu ale není,“ namítnu.
Od výčepu se po mě otočí chlap v montérkách: „To je pro je jezedáky na oběd.“
Zopakuje to výhružně.
Zopakuje to výhružně.
„Fajn, kam si mám teda sednout?“
„Ty tři stoly vzadu u hajlzlů,“ praví hostinský stoicky.
Napadne mě, že mě provokují, a že prostě odjedu jinam, ale zároveň mě ta situace provokuje, asi jako když si strkáte párátko mezi zuby a ono to nesnesitelně bolí, a pak párátko člověk odstraní a bolest je fuč.
Hostinský v ušmudlaném bílém jakoby laboratorním pláši přeruší diskusi s chlápkem v montérkách a přijde nejistým krokem k mému stolu. Von je snad nalitej napadne mi?
Bez řečí přede mne třískne půllitr, až se pěna rozstříkne.
„Pane hostinský, já řídím, nemůžu pít.“
Zamračí se.
Napadne mě, že mě provokují, a že prostě odjedu jinam, ale zároveň mě ta situace provokuje, asi jako když si strkáte párátko mezi zuby a ono to nesnesitelně bolí, a pak párátko člověk odstraní a bolest je fuč.
Hostinský v ušmudlaném bílém jakoby laboratorním pláši přeruší diskusi s chlápkem v montérkách a přijde nejistým krokem k mému stolu. Von je snad nalitej napadne mi?
Bez řečí přede mne třískne půllitr, až se pěna rozstříkne.
„Pane hostinský, já řídím, nemůžu pít.“
Zamračí se.
„A kam jedete?“ zeptá se překvapivě. (Napadne mě odpověď: ty vole, to je moje věc, co je tido toho?). Zvolím vhodnější: „Do Jihlavy.“
„V pohodě, tak to pít můžete, fízlové tu dneska nikde nebudou, že jo, Franto?“
Chlap v montérkách přikyvuje „Jojo, všichni fízlové sou dneska v Telči, mají ňaký velký školení
vo bezpečnosti v dopravě.“
„Ale pak jedu domů…do Brna,“ lžu. Intuitivně tuším, že Praha by v těchto končinách působila nevhodně.
„Vy ste Brňák?“ ptá se hospodský.
„Hmm...“ kývnu. (Samozřejmě, že ne.) Umím jen šalina, výška a Franta Kocourek.
Hostinský pokývá a odnese si půllitr. Po chvíli se vrátí s kofolou a jídelním lístkem.
„Takovou sračku bych já nikdy nepil,“ mrkne na mě skoro přátelsky.
„V pohodě, tak to pít můžete, fízlové tu dneska nikde nebudou, že jo, Franto?“
Chlap v montérkách přikyvuje „Jojo, všichni fízlové sou dneska v Telči, mají ňaký velký školení
vo bezpečnosti v dopravě.“
„Ale pak jedu domů…do Brna,“ lžu. Intuitivně tuším, že Praha by v těchto končinách působila nevhodně.
„Vy ste Brňák?“ ptá se hospodský.
„Hmm...“ kývnu. (Samozřejmě, že ne.) Umím jen šalina, výška a Franta Kocourek.
Hostinský pokývá a odnese si půllitr. Po chvíli se vrátí s kofolou a jídelním lístkem.
„Takovou sračku bych já nikdy nepil,“ mrkne na mě skoro přátelsky.