Troufale jsem vyšla ani ne hodinu a půl před západem slunce do překvapivě teplého prosincového večera. Už z předešlého zkoumání terénu jsem měla zhruba představu, kde les hledat a po dlouhé chvíli stoupání a klesání jsem ho objevila.
Proplétala jsem se po malých cestičkách a houštím tak dlouho, dokud mi nedošlo, že absolutně nemám tušení, kde jsem. V ten moment už slunce téměř zapadlo a tma se neúprosně blížila. Vytáhla jsem mobil z kapsy jen abych zjistila, že mi zbývá posledních pár procent baterie. Rychle jsem našla svoji polohu a cestu domů a snažila jsem si zapamatovat různé záchytné body a zatáčky. Cesta sice více méně vedla po turistické stezce, ale po chvíli mi došlo, že ve tmě lesa není vidět ani na krok, natož na značení cesty. Mobilem jsem si svítila, ale každý stín, každý zvuk mě děsil. To vše se zhoršilo v moment, kdy to můj telefon se mnou vzdal a vypnul se. Kráčela jsem zcela potmě dobrou chvíli.
Pak jsem se ocitla na louce, ze tmy v dálce zářil kostel, a na krátký moment mě neobklopovala jen tma. Na chvíli se mi ulevilo, a dokonce přišla i radost z noční oblohy, ale vzápětí mi došlo, že cesta dál pokračuje prudce dolů lesem.
A tak jsem našlapovala pomalu krůček po krůčku, rukama jsem máchala ve snaze do ničeho nenarazit. Připadalo mi, že sejít ten kopec mi trvalo věčnost. Les mě ale ven nakonec pustil a světlo lamp pro mě nikdy nebylo tolik vítané jako tehdy.
Domů jsem nakonec došla v jednom kuse, leč od bahna, na kost promrzlá a zcela vyčerpaná.
