Všechno kolem je mi děsně těsný. Tady by se vám nelíbilo. Kdo by chtěl žít v plastovém krytu?
Je tady pořád tma. Teda skoro pořád. Každý den se totiž dostanu na světlo. Oslepí mě velká záře.
A pak slyším tlumený hlas: „Zas ráno a tuna prášků, tak pojďte ven, kamarádi.“
Kamarádi? Nikdy jsem je neviděl. Ale asi je nás víc. Čekáme, až přijde naše chvíle.
Vždycky uslyším divné zvuky, zašustění obalu a pak: „Uaaa…“Děsný řev!
Dneska jsem na řadě já. Někdo mi zatlačí na záda. Válím se na hladkém a tvrdém povrchu. Je mi zima.
„Chci zpátky,“ chce se mi křičet. Ale to už nestihnu. Něco velkého růžového mě sevře, letím vzduchem do temné díry.
A křičím: „Uaaa“...
