 |
| Camera obscura |
Les se nadýchl. Byl v dobré náladě, dokázala to rozpoznat už jako malá. Uměl být i nabručený, to se stávalo, když po něm courali neklidní lidé, čeřili jeho energii a rušili zvířata i stromy.
Právě svítalo. Řídila celou noc, aby to zas po letech viděla za ranního kuropění. Mlha se zdvihala nad stébly trávy a věštila horký den.
Odpoledne by se do strmého kopce nevydrápala nebo jen s pocitem překonávání sama sebe. A ten si dnes chtěla odpustit. Chtěla zažít nádherný den v místě, které jí bylo domovem.
Už přes 30 let tady nežije, ale rozhodnutí sem jet a zařizovat všechny ty smutné věci s sebou přineslo i zvláštní klid, který jí vždy dávala máma a vůně její kuchyně nebo sestřin hlas v telefonu, když se rvala o sluchátko se svými dětmi, které také chtěly pozdravit německou tetu.
Kráčela po úzké cestě, po které jako malá sáňkovala. Sáně tu dokázaly nabrat značnou rychlost a před hřbitovem se brzdilo výrazným smykem, který návštěvníci hřbitova vnímali jako znevažení tohoto místa.
Trochu si vydechla, když došla na rovnou planinu a na jejím konci se opřela o železné zábradlí. Srdce se jí zastavilo a do očí se jí vhrnuly slzy. Před ní se rozprostíralo město, její město, žádné jiné za celé ty roky nebylo víc její. Rozhlížela se na všechny strany a polykala slzy štěstí a dojetí.
„Tady mi patří každý kámen, tady je ten pocit, který nikde jinde nemám,“ běželo jí hlavou a štěstí a klid prostupoval celou její bytostí.
Místu, na kterém stála, se říká Camera obscura, a i když latinský název zní poněkud nabubřele, dokonale popsal její rozpoložení.
Světlo prochází úzkým otvorem, osvětluje temnotu a vytváří obraz obrácené reality.
I jí teď procházelo ranní světlo a v temnotě, kterou cítí od maminčiny smrti, se objevuje prosvětlený obraz reality. Šíří se její myslí a duší té ráně v srdci navzdory. Cítí tu správnost toho, že život jde dál, cítí maminku vedle sebe a obrovský vděk za život jí trhá hrudník. Sedá si na schody před monumentáln