„Nejedeme moc pozdě?“ strachuji se a otáčím se dozadu k dětem. Na webu psali, že od pěti už začínají aligátoři shánět potravu a jsou čtyři.
„To bude v pohodě“, zklidňuje mě manžel. Konečně dojíždíme k výchozímu stanovišti pro výlet kajakem.
„Moc to neprotahujte“, klade nám na srdce mladý kovboj od aligátoří řeky. „Blíží se čas krmení, kolem šesté vyrážejí aligátoři na lov“.
„Víte, nás není moc, ale jsme takový outdoorový národ“, pronáším a sleduji, jak právě k břehu dorazil i kajak rozjařené české skupinky. „Outdoorový národ s kladným vztahem k alkoholu“, doplňuji si pro sebe.
Dostáváme krátkou instruktáž a vyrážíme. Sedím vepředu na háčku a mám za úkol pádlovat podle pokynů manžela. Děti mají za úkol se hýbat co nejméně. Za pár minut se na levoboku vynoří první prehistorický ještěr. Nezdá se, že by o nás naši vodní průvodci měli extra velký zájem. Za chvíli si všichni zvykneme na jejich přítomnost a děti už jen počítají, kolik jsme jich viděli.
„To už je osmý tati.“
Ale hele, vodní želvička. A ten zvláštní pták. Řeka už si nás podmanila. Vznáší se nad ní tajemný opar, do kterého tu a tam propalují paprsky pavučiny malých sluncí, která se odrážejí na hladině. Ze stromů podél břehů se snášejí dolů liány a na hladině plavou kusy dřeva, na nichž tu a tam posedávají ptáci různých velikostí a barev. Zřídkakdy se na řece střetneme s jinou lodí, kolkolem vůkol se rozkládá klid a mír.
Blížíme se k velkým kamenům, kde bychom to měli otočit.
A už jsme na místě. Na kamenech sedí, popíjí a haleká nějaká veselá skupinka.
Blížíme se k velkým kamenům, kde bychom to měli otočit.
A už jsme na místě. Na kamenech sedí, popíjí a haleká nějaká veselá skupinka.
„Ahój“, volají na nás.
„Jé Češi“, volá dcera. „Samozřejmě že Češi“, pronáší druhá. Nevystupujeme, ale spořádaně se téměř bezchybným manévrem stáčíme na základnu.
„No jo, vždycky když si myslíš, žes objevil něco sám pro sebe, se tam zjeví Čech“, poznamenám. „Víte, kde to bylo třeba na Havaji?“ rozviřuji konverzaci, abych nemusela myslet na to, že už se schyluje k šesté hodině, času večerního lovení aligátorů. Náš všudypřítomný doprovod po pravoboku i levoboku mi připadá tak nějak mrštnější. Už je nepočítáme.
„Hora Mauna Kea na Havaji“, hlásí jedna z dcer. „Jak strašně fučelo a museli jsme přenocovat s tou famílií z Plzně na horní stanici lanovky!“
„Jó anebo ty bungalovy v Thajsku na tý divoký řece bez elektřiny, vzpomínáš? Ty Brňáci, jak jsem jim moc nerozuměla!“, vyjekla druhá.
„To byl super zážitek nechat se unášet proudem co?“ zapojil se i manžel.
Vydechnu úlevou, když se dotkneme nohama země. Dáváme si Samuela Adamse na oslavu a při pivu uvolněně klábosíme s mladíkem ze základny.
„Hora Mauna Kea na Havaji“, hlásí jedna z dcer. „Jak strašně fučelo a museli jsme přenocovat s tou famílií z Plzně na horní stanici lanovky!“
„Jó anebo ty bungalovy v Thajsku na tý divoký řece bez elektřiny, vzpomínáš? Ty Brňáci, jak jsem jim moc nerozuměla!“, vyjekla druhá.
„To byl super zážitek nechat se unášet proudem co?“ zapojil se i manžel.
Vydechnu úlevou, když se dotkneme nohama země. Dáváme si Samuela Adamse na oslavu a při pivu uvolněně klábosíme s mladíkem ze základny.
„Potkali jsme tam na konci nějaké Čechy, zajímalo by mě, jaké národnosti vám sem normálně přijíždějí.“
„No Amerika, Kanada, jó a Češi jsou na třetím místě. Kolik vás je v tom Česku?“
„Víte, nás není moc, ale jsme takový outdoorový národ“, pronáším a sleduji, jak právě k břehu dorazil i kajak rozjařené české skupinky. „Outdoorový národ s kladným vztahem k alkoholu“, doplňuji si pro sebe.