Esence pocitů - napsaly Alena Kunovská, Emma Šponarová, Jitka Tomkins, Gabriela Vyhnánková, Zuzana Hrušková a Edita Dvořáková

Erotické

Shodím župan a jdu po chodbě nahá, protože proč ne. Přála bych si mít chodbu plnou zrcadel a minimálně půl kilometru dlouhou, abych na sebe mohla koukat, jak jsem po sexu pěkná. 

Dojdu do sprchy, a než se sebe smyju stopy noci, natáhnu si paži k obličeji, nos zabořím hluboko do vnitřního lokte a nasávám jeho vůni. Já vím, že ji ještě mám v peřinách. Ale člověčina na člověčině mě vrací zpátky ze všeho nejlíp.

Emma Šponarová

Hladíš mě po tváři a líbáš můj krk, stejně jako motýl dosedá na květinu, se kterou jsou pro sebe stvoření. Vpíjíš se do mě, jako ten okřídlený krasavec, který hltavě saje z darů země lahodný nektar, co mu dává život a jeho životu smysl. 

Dvě těla v objetí, dvě duše ve spojení. Dva jsou jeden, jen když zůstávají dva, ale ani jeden bez druhého nemůže být.

Edita Dvořáková  

Veselé

S kamarádkou jsme čerstvé šedesátnice a na dálku spolu pořádáme soutěž o zviditelnění neviditelných starších žen.
Právě probíhá další díl. Sedím v metru a očima scanuji spolucestující. Tam u té zadní tyče, to je on! Vysoký, černovlasý. A blíží se ke mě! Osloví mě? Ve vagónu nás moc není. 

Tak, bohužel, jde ke slečně, co sedí naproti mně. 

Beru telefon a píšu kámošce. „Právě mě opět bez kontroly minul revizor. To je tak ponižující!“ 

Vzápětí odpověď: „Mě dneska kontrolovali, heč!“
Zuzana Hrušková

Krásné

Krajíc vláčného chleba je jemně ochucený kmínem. Na něm namazaná tenká vrstva zlatavéha másla. Je ozdobený růžovou šunkou a právě utrženým, sluncem prohřátým rajčetem. Poprášený pepřem ležel na talíři a lákal vyhladovělé pohárky.

Alena Kunovská

Po namáhavé cestě vcházím do svatyně. V ten moment mnou prostoupí nesmírná blaženost a všudypřítomný klid. Vidím ho poprvé. Mohutnou sochu zlatého Buddhy. Dívá se na mě, usmívá se a žehná mi. Obklopují ho čerstvé, voňavé orchideje a sladké pomeranče. 

Na několik málo okamžiků se svět zastavil. Jsem skutečně v přítomnosti, kde má všechno svůj důvod a hluboký smysl.

Edita Dvořáková 

Vyjdu na terasu a když se otáčím zpět ke dveřím, abych zamkla, vidím sousedku jak sedí ve svém oblíbeném houpacím křesle na verandě. Tento obraz jsem už párkrát viděla, ale dnes mi přijde jiný. Jakoby dýchal jinou atmosférou. Možná to dělá ranní slunce osvětlující její pravou tvář, nebo zpěv ptáků, který ohlašuje začátek jara? Ne, tím to není. Je to výraz. Výraz ženy, která má většinu života za sebou, ale i přesto vypadá jakoby prožívala svůj nejšťastnější den v životě. Jemně se usmívá a kouká někam v dál. Smířená s tím, kde je a kam míří.
Gabriela Vyhnánková

Smutné

Natřásala se před zrcadlem. Ten zelený šátek ji náramně pasoval. Nejenže zakrýval její bezvlasou hlavu, navíc i zdůrazňoval ty velké nevinné oči. Byla to malá velká devítiletá parádnice. Tohle už byl přinejmenším pátý šátek, který zkoušela.
“Tak, konec, princezno, šup šup, do postele. Je čas na tvoji medicínu.”
Jitka Tomkins

Žár mě pálí do tváří, ale já se nehnu ani o píť. Koukám na rudé plameny. Olizují můj domov. Můj bezpečný úkryt, který jsem pracně s mým tátou stavěl každou volnou chvíli celých dlouhých 5 let. Každá cihla nás stála spoustu potu a odhodlání. Každý kousek vykopané hlíny nám přinesl puchýř. Každé prkno připomínalo těžké, ale i krásné chvíle otce a syna, kteří se učí od sebe navzájem. A teď je to všechno pryč, dům, táta. Všechno se obrátilo v prach.
Gabriela Vyhnánková

Trapné

Dobrý den, předložte prosím jízdní doklady... Haló, no, s vámi mluvím!/
A nemáte jízdenku v zadní kapse kalhot?
Teď jste ji měl, jo? A to vám mám věřit?
Cože, vy nemáte ani občanský průkaz?
Jo, že na vás nemám zvyšovat hlas.
Počkejte, přece tedy nebudete brečet. Na to nejsou ostatní cestující zvědaví.
No, tak to si vystoupíme.

Alena Kunovská

Hnusné

Po krku ji ještě stéká jeho pot. Zvedá se pomalu z oparu bolesti a beznaděje. Mozaiky v kostele vrhají na její záda a rozcuchané vlasy barevné světlo. Natáhne si kalhotky. Obléct si šaty nemá cenu, když jsou úplně roztrhaný.
Je ticho, pastýř místních oveček utekl hned po ejakulaci. Lada se s vražedným pohledem otočí směrem k oltáři: "Za tohle se mi bude muset bůh omluvit."

Emma Šponarová

Kdo asi seděl na té sedačce přede mnou? Proč je vůbec dělají polstrované? To podivné teplo, co z ní stoupá? Nos taky nasává povědomé vjemy, které patří k sezení na mnohem soukromějším místě, než je tramvaj. Doufám, že je to jen mokré?

Alena Kunovská

Jako každou neděli byl kostel opět plný. Všechna kázání měla jasná ponaučení. Nikdo v kostelních lavicích nechtěl, aby farářova řeč skončila. Karlík se taky modlil, aby nikdy neskončila. Ale z úplně jiného důvodu. Zase ho máma pošle do zákristie, aby farářovi pomáhal…

Jitka Tomkins

Je mi 14 a jedu narvaným autobusem na trénink. Cestující jsou na sebe namáčknutí jak slisované fíky. Stojím u dveří a ten kdo je za mnou se na mě lepí nějak divně. A hybe se, strká do mě. Trochu tuším, ale nevím, co mám dělat. Rudnu, potím se. Naštěstí je tu moje zastávka, vystupuju a běžím do tělocvičny. V šatně svléknu džíny a nevěřícně zírám na vlhký flek na jejich zadní straně.

Zuzana Hrušková