Chacha! Ona (moje nutriční terapeutka a taky samozvaná psycholožka) si prý dává dobrou kávu nebo sprchu.
Já si dávám kávu několikrát denně. Kdybych si jí dala ještě místo každého nadbytečného jídla, nejspíš bych dostala infarkt.
Taky mi navrhuje procházky. Nebo zavolat nejlepší kamarádce. Obojí mi přijde zcela kontraproduktivní.
Taky mi navrhuje procházky. Nebo zavolat nejlepší kamarádce. Obojí mi přijde zcela kontraproduktivní.
Co sex? Na to musejí být dva, a já si už hezkých pár let připadám jako bytost třetího nebo žádného pohlaví – tak mě zřejmě vnímají chlapi, co se dívají skrze mě.
Jídlo je tak skvělý lék na všechno. Potěší, zahřeje, obnoví energii, zlepší náladu. A hned. A to nepočítám hlad, co se jím zažene, ale to většinou není můj problém.
Snažím se jí vysvětlit, že závislost na jídle je mnohem horší než bojovat s alkoholem nebo drogami. Úplně přestat jíst nejde, tedy pokud nechci skončit jako ta kobyla, co se jí lakomému sedlákovi skoro podařilo odnaučit jíst. Pak pošla.
Po chvíli přijdou výčitky a odhodlání – od zítřka začnu znova, začnu nový život. Asi to na mě má přece jen dobrý vliv. Snad to přinese nějaké ovoce.
Získávám tak skvělý koníček, motivaci, nebojím se to nazvat smyslem života : dokud to nevzdám, můžu začínat nový život každý den, stále znovu si to plánovat, malovat si na růžovo svoji postavu za měsíc, půl roku, rok, dosazovat libovolná období s různými cíli, vybírat data spjatá s připomínkou či výročím něčeho úžasného a snít o tom, že se to podaří zrovna k tomu dni, který je významný a krásně zapamatovatelný… Boj s Obou je prostě program na celý život. a kdyby to náhodou vyšlo, tak zase boj s jojo efektem, a když to nevyjde, tak zase všechno znovu da Capo al fine, a to všechno dokud nás smrt… Co to povídám, prostě dokud to nevzdám.
Jídlo je tak skvělý lék na všechno. Potěší, zahřeje, obnoví energii, zlepší náladu. A hned. A to nepočítám hlad, co se jím zažene, ale to většinou není můj problém.
Snažím se jí vysvětlit, že závislost na jídle je mnohem horší než bojovat s alkoholem nebo drogami. Úplně přestat jíst nejde, tedy pokud nechci skončit jako ta kobyla, co se jí lakomému sedlákovi skoro podařilo odnaučit jíst. Pak pošla.
Po chvíli přijdou výčitky a odhodlání – od zítřka začnu znova, začnu nový život. Asi to na mě má přece jen dobrý vliv. Snad to přinese nějaké ovoce.
Získávám tak skvělý koníček, motivaci, nebojím se to nazvat smyslem života : dokud to nevzdám, můžu začínat nový život každý den, stále znovu si to plánovat, malovat si na růžovo svoji postavu za měsíc, půl roku, rok, dosazovat libovolná období s různými cíli, vybírat data spjatá s připomínkou či výročím něčeho úžasného a snít o tom, že se to podaří zrovna k tomu dni, který je významný a krásně zapamatovatelný… Boj s Obou je prostě program na celý život. a kdyby to náhodou vyšlo, tak zase boj s jojo efektem, a když to nevyjde, tak zase všechno znovu da Capo al fine, a to všechno dokud nás smrt… Co to povídám, prostě dokud to nevzdám.
