„Ale vždyť už mám nahoře kufr!“
Jakub se podívá na můj stolitrový červený Samsonite, který se naducaně rozvaluje v prostoru na zavazadla nad hlavami mých spolucestujících. Ještě to nevím, ale v tom kufru bude příštích pět let celý můj život.
Průvodčí a ochotní džentlmeni na nádražích v Montpellier, Kolíně nad Rýnem, Vídni, Štrasburku i Berlíně s ním budou zápasit a cedit mezi zuby: „Slečno to tam máte cihly, Lutherovu bibli nebo mrtvolu?“
Dnes má ale kufr premiéru. Zatím je docela lehký. A pojede na Západ. Na Západ do Východního Německa, teď už bývalého. „Ten ti nikdo neukradne, neboj!“ Jakub mi často říká neboj, protože se sám nebojí ničeho. Hodlá se přestěhovat do Izraele a získat izraelské občanství. Vstoupí tam do armády. Poznali jsme se v metru ten den, co byl útok na newyorkská dvojčata.
Na kolejích nám tenkrát přestala téct voda, z kohoutku vytékala jen oranžová břečka.
„Tak to už je ta válka, co dneska začala,“ pomyslela jsem si. Jela jsem na zkoušku z občanského práva s mastnými vlasy. A potkala Jakuba, co mi říkal, že se se mnou krásně povídá. Asi proto, že jsem hodně mlčela a poslouchala. Stojíme na perónu a pijeme kafe. Jakub vypráví a já poslouchám. A po očku pozoruju, jestli je můj červený kufr stále v kupé na svém místě. Přeci jenom, je tak krásný a nový. A je v něm celý můj život, i když zatím jenom na měsíc.
„Těšíš se vůbec?“ zeptá se Jakub.
„Ale jo.“
„Hlavně se ničeho neboj!“
Ale já se nebojím, dneska ne.
Koleje drážďanské univerzity najdu docela snadno. Třetí patro, výtah tu není. Lopotím se se svým červeným kufrem a když se konečně dovleču před pokoj 13 B, chci se jen osprchovat. Tady jim snad voda poteče, jsou tu přeci na válku zvyklí. Ale v pokoji už někdo je.
Koleje drážďanské univerzity najdu docela snadno. Třetí patro, výtah tu není. Lopotím se se svým červeným kufrem a když se konečně dovleču před pokoj 13 B, chci se jen osprchovat. Tady jim snad voda poteče, jsou tu přeci na válku zvyklí. Ale v pokoji už někdo je.
Aňa, moje spolubydlící.
Aňa si chce povídat, ale rozhodně ne německy. Je tu sice na jazykovém kurzu, ale nic se učit nechce, je tu proto, že její otec je proděkan Lomonosovy univerzity v Moskvě. Je tu na výletě a hodlá hlavně nakupovat a pařit.
Zkouší na mě ruštinu a je nemile překvapená, že rusky nemluvím. Všichni Češi přece musí mluvit rusky. Snažím se Aně anglicky vysvětlit, že už ne, už nějakou dobu rusky mluvit nemusíme. Aňa nakrčí nespokojeně čelo a já se jdu osprchovat. Pověsím si v koupelně svůj bleděmodrý ručník, zbrusu nový.
ečer je seznamovací večírek studentů letního jazykového kurzu. Aňa si tam najde kamaráda, Stevea. Steve je Američan a taky se sem nepřijel nic učit. Mluví nahlas a hodně máchá rukama, stejně jako Aňa. Aňa se vrátí na pokoj až ve dvě noci. Vím to, protože mě vzbudí její zvracení na záchodě. Ráno je ale Aňa jako rybička. Snídá housku, kterou si namáčí do sklenice s majonézou a přikusuje k tomu nakládané okurky.
„Dobrý na kocovinu!“ zašklebí se na mě. Jdu se osprchovat. Můj bleděmodrý ručník je mokrý a nevoní.
„Aňo, ty sis půjčila můj ručník?“ vykouknu z koupelny.
„Jasně, proč?“
„A to ses mě nemohla zeptat?“
„Jaj, jo takhle! Ale vždyť teď spolu bydlíme a jsme nejlepší kamarádky! Co je moje, to je tvoje, a co je tvoje, to je moje. My Rusové to tak máme, to víš, široká ruská duše… Nechceš okurku?“
Stejně jako můj červený Samsonite poznal ještě spoustu dalších studentských kolejí, já jsem poznala ještě spoustu dalších Rusek. A všechny se jako na potvoru jmenovaly Aňa. Aňa z Kolína, jejíž rodiče dostali německé občanství, protože předstírali, že jsou Židi, která mi říkala, že voním jako čerstvě vyprané prádlo, co se suší na sluníčku.
Stejně jako můj červený Samsonite poznal ještě spoustu dalších studentských kolejí, já jsem poznala ještě spoustu dalších Rusek. A všechny se jako na potvoru jmenovaly Aňa. Aňa z Kolína, jejíž rodiče dostali německé občanství, protože předstírali, že jsou Židi, která mi říkala, že voním jako čerstvě vyprané prádlo, co se suší na sluníčku.
Vyprávěla mi vtipy, a když jsem se nesmála, nakrčila nespokojeně čelo a řekla, že to je proto, že se ten vtip ztratil v překladu, v ruštině je to mnohem vtipnější. Naučila mě tango a já ji naučila bruslit. Aňa z Petrohradu, která voněla po šeříkách a zaplétala si do hustého copu čajové růže. Stěžovala si, že i přesto, že vystudovala na Sorboně, ji ruští akademičtí kolegové na konferencích ignorují a dělají, že nerozumí jejím otázkám. Naučila mě milovat gruzínskou kuchyni a já ji naučila zpívat Bella ciao.
Aňa z Prahy, která přiběhla na perón pět minut před jiným mým odjezdem do neznáma s červeným kufrem, tentokrát na rok, s lahví červeného vína, ale bez vývrtky. Když jsem jí pak mávala nedopitou láhví z okýnka odjíždějícího vlaku, volala na mě: „Hlavně nic neber vážně!“
Naučila jsem ji otevírat láhve vína klíčema, ale ona mě nic nebrat vážně nenaučila.
Poslední dobou ale, nevím proč, znovu často myslím na tu úplně první ruskou Aňu. A trochu i na Jakuba, co se nakonec do Izraele neodstěhoval, stal se z něj docela obyčejný panák v obleku s hypotékou.
Poslední dobou ale, nevím proč, znovu často myslím na tu úplně první ruskou Aňu. A trochu i na Jakuba, co se nakonec do Izraele neodstěhoval, stal se z něj docela obyčejný panák v obleku s hypotékou.
A zase se bojím.
A není to jen proto, že mi červený Samsonite nakonec přeci jen ukradli. Na severním nádraží v Paříži. Přímo pod nosem mi ho vyfoukli. A s ním i celý můj bezstarostný studentský život.
