Každý národ má svoje M(o)uchy - napsala Edita Dvořáková

Muchův nedokončený obraz Omladina

Promyšlené tahy štětce tančily po monumentálním plátně, jako zamilovaná dvojice na tanečním parketu. Vedla je zkušená ruka Alfonse Muchy. Plátno se postupně plnilo barvami, náměty a postavami. Sem přidám ještě trochu žluté, sem hnědé… Poodstoupil o několik kroků dozadu, aby koncept zhodnotil kritickým okem z větší vzdálenosti. Téměř nedýchal vzrušením a cítil mírné napětí v paži z malování na velkém formátu. Již dávno to přijal jako součást své profese a napětí snadno přebíjel pocit z dobře vykonané práce. V tomto případě práce pro národ.
Z téměř pěti metrů na něj shlížela Slavie, symbol tolik žádané svobody ducha a matky Slovanů, za ní se tyčila mohutná lípa, která rozevírala svou náruč z větví, jako by chtěla podepřít všechny její děti, vzkazovala, že je unese a kdykoliv se můžou schoulit u jejích kořenů… stejně jako patrioti v popředí, kteří tam slibovali věrnost Čechům a vzájemnou soudržnost.
„Přísaha Omladiny pod slovanskou lípou. Tak se bude jmenovat. Nezáleží, že je nakonec hnutí konstrukt policie a pokřivených výpovědí. Obránci, o kterých tato legenda kolovala, se o práva Čechů skutečně zasazovali a prokázali statečnost v boji za správnou věc,“ pomyslel si Mucha a zahřálo ho vědomí, že obrazem vzdává hold všem obviněným z velezrady v procesu s Omladinou, mezi kterými byla i taková jména, jako třeba Alois Rašín nebo Stanislav Kostka Neumann. Ještě, že je nakonec osvobodili na amnestii! 19. století bylo plné převratů, revolucí a velkých změn ve společnosti, nejen té světové, ale i české. Znovu české! Jací velikány se v našem národním obrození objevili. Ťuk ťuk. Zaklepání ho vytrhlo z úvah.

„Pane Alfonsi, omluvte mne, že vás ruším,“ promluvila služebná. „Paní vám vzkazuje, že máte přijít na oběd. Čeká vás návštěva.“ s pukrletem se otočila ve dveřích.
Alfons si pohladil bílou bradku a otřel ruce od barvy do kusu kdysi světlého hadru, přichycenému za páskem.
„Milý příteli, jak to jde? Pokročil jsi?“ vítal malíře Charles Crane, kterého Mucha poznal během pobytu v Americe. Přestože neměl se Slovany nic společného, zajímal se o ně a Muchův nápad zvěčnit jejich rozsáhlé dějiny ho natolik oslovil, že se stal mecenášem celého projektu epopej.
„Ano, pokročil. Obraz je téměř hotový.“
„To rád slyším.“
„Chceš si jej prohlédnout?“
„S radostí, ale myslím, že paní Marie by už ráda viděla talíře na stole.“
Čas oběda jim posloužil nejen k povídání o běžném životě, ale také o politických záležitostech. Poté muži seděli u doutníku v salonku a Alfons využil příležitosti svěřit se.
„Charlesi, tlačí na mě. Nevím, zda budu moci tento obraz dokončit.“
„Jak to?“
„Kritika mé osoby a mého díla je nyní příliš silná. Ale musím promluvit k duši národa jako ostatní skrze to, co umím nejlépe, a to je malířství. Chci zobrazit naši historii, která osloví všechny generace. V literatuře máme překrásná díla, jež staví před duševní zrak běh našich dějin, slavných i smutných. I v hudbě máme symfonie a cykly, které probouzejí lásku k vlasti cestou umění. Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás musí všechny živit naděje, že se celé lidstvo sblíží, a to tím snáze, pozná-li se dobře navzájem. Ale nečekal jsem, že se budu muset takto prodírat lží a pokrytectvím.“
Charles se na Alfonse díval soucitně.
„Nesmutni. Jsi geniální malíř a já věřím, že tvá práce osloví mnoho lidí po celém světě. Už první obrazy z epopeje měly velký úspěch! Vzpomeň, kolik tisíc návštěvníků jen v Americe přišlo! Jsme na přelomu dějin. Velkých dějin. Možná ještě někde není společnost připravena.“
Alfonsovi se ulevilo. „Snad máš pravdu. Pojď, ukážu ti obraz.“
Vydali se do ateliéru. Charles obdivoval Alfonse, s jakou dokonalostí a lehkostí je schopen malovat v klasickém stylu, stejně jako kreslit secesní ilustrace. Při prohlížení Alfonsova nového díla se zarazil u nedokončených obličejů patriotů.
„Alfonsi, to je skvělý obraz. Proč ale ty postavy nemají tváře?“
„Aby tyto odvážné nepoznali ti, co se jim mé dílo příčí,“ řekl malíř.
Chvíli bylo ticho.
„Sis opravdu jistý, že chceš celou epopej darovat Praze?“ zeptal se najednou Charles.
Mucha se podíval zpříma.
„Ano. Je to slovanské dědictví, tedy i české. Jsem přesvědčen, že vývoj každého národa může se zdarem pokračovat jen tehdy, když vyrůstá organicky a nepřetržitě z vlastních kořenů.“
Charles pokýval hlavou.
„Moje jediná podmínka daru je,“ pokračoval Alfons, „aby město Praha nechalo vystavět prostory pro plátna pouze k tomu určené.“
„Myslíš, že lze důvěřovat, že se tak stane?“
„Já věřím, že to postaví,“ řekl malíř. A snad opravdu věřil.
To ještě netušil, že vzkvétající český národ je nejen hrdý, ale má také svoje M(o)uchy.

Poznámka autora: 

Praha je majitelem Slovanské epopeje od roku 1928, ale ani téměř 100 let po obdržení daru nebylo město schopné vystavět galerijní prostory. Roku 2020 Obvodní soud pro Prahu 1 nepravomocně rozhodl, že obrazy Praze nepatří. Nyní se nachází na zámku v Moravském Krumlově, kde budou od roku 2025 vystavené po dobu čtyř let.