Když přišli sloni - napsala Dominika Kotrbová

Když jsem byla malá, táta mi vždy říkal: „Hlavně buď v životě šťastná a vše dělej s láskou. Život se má užít, ne přežít.“ Byla a dodnes je to ta nejlepší rada ze všech.
Bylo mi 27, když zemřel. Nebyla jsem už dítě. Afrika byla náš společný sen a já se po jeho smrti rozhodla jet. Sama. Ne proto, že bych věřila, že to zmírní bolest, ale protože jsem mu tento zážitek dlužila.
Byla to výprava, která měla být jen běžným safari. Návštěva slavného kráteru Ngorongoro, poznávání místní kultury, snad i setkání s divokou zvěří v safari parku Tarangire. Můj průvodce, starší Masaj jménem Furaha, se na mě už od našeho jeepu smál. Vyjeli jsme později odpoledne abychom viděli západ slunce. Krajina usínala v barvách, které žádná fotografie nedokáže zachytit. Žirafy se potulovaly vysokou trávou, zebry se spokojeně pásly v blízkosti válejících se lvů, antilopy nás uchvacovaly svou ladností. Já jsem ale nejvíce toužila vidět slony.

Slunce už téměř zapadlo a nastal čas se vrátit zpět. Najednou však motor zachrčel a – ticho. Furaha jen s klidnou tváří prohlásil: „Asi máme problém.“ Jsme uprostřed buše, několik kilometrů od nejbližší cesty. Věděli jsme jedno, když slunce zapadne, krajina přestává patřit lidem. Furaha se pokusil znovu nastartovat. Nic. Vysílačka? Hluchá. Tehdy jsme zahlédli pohyb ve vysoké trávě. Hyeny vydávaly svůj hrozivý smích. 

„Musíme tu přečkat, jistě nás v kempu budou brzy hledat,“ prohlásil Furaha. Přemístili jsme se do patra jeepu a snažili se být potichu jak jen to šlo. Nakonec přece jenom únava porazila strach a já usnula. 

Za svítání mě probudilo hluboké, tlumené dunění, jako by někdo rozhoupal zemi. Můj průvodce, který zůstal vzhůru celou noc a hlídal náš jeep jen řekl: „Podívej! Přišli za tebou.“ 

Byla to nádherná sloní rodina, který jen spokojeně okousávala listí ze stromů okolo nás. A pak jsem to ucítila. Ne strach, ne smutek. Svobodu. Skutečnou, surovou, nekompromisní svobodu. Tohle bylo to, o čem táta mluvil. Okamžiky, které nejsou součástí žádného plánu, ale přesto dávají smysl. A tady, mezi divokými zvířaty, pod pohledem Kilimandžára, jsem to konečně pochopila a pocítila. Tu čistou radost ze života.

Poslední večer v Africe jsme společně s Furahou seděli v kempu u ohně. Oranžové plameny tančily ve větru a vrhaly dlouhé stíny na suchou, popraskanou zem. Vzduch byl prosycen vůní hořícího dřeva a vzdáleného deště, který se snášel kdesi za horizontem. Takhle voní Afrika. Než jsem šla spát, zeptala jsem se svého průvodce, co jeho jméno vlastně znamená.

„Šťastný,“ odpověděl. Furaha ve svahilštině znamená „šťastný“. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Poprvé po dlouhé době jsem necítila tíhu. Jen klid.