Kocour
Vzbudíš se na tvrdé posteli, otevřeš oči do mlhavého rána a nemůžeš si vybavit, kde jsi. Cítíš jak po tobě něco šlape. Jsou to jemné kroky, ale mají váhu. To tě donutilo otevřít oči aby jsi zjistil, kdo ti ruší tak požehnaný spánek. Pachatel ti kouká přímo do očí. Zelené duhovky skoro zakrytými černými kruhy. Očividně tě chlupatý přítel rád vidí, ty z něho však nejsi zrovna nadšený. Líná neskutečně a jeho chlupy už se dávno dostaly na tvé povlečení a pár i do tvé pusy. Váš oční kontakt je však brzy rozbit obrovskou ránou. Oba se instinktivně kouknete do otevřených dveří odkud šel zvuk slyšet. Jeho uši se nastraží a ladně seskočí z tebe. Rozběhne se za zvukem. Ty se mezitím snažíš přesunout své rozlámané tělo na kraj postele. Záda tě neskutečně bolí od proleželého důlku postele a tvé nohy narazí na oběť svého čtyřnohého přítele. Vidíš jak se plyš povaluje po celém pokoji a ty se dotýkáš obalu, kam dříve patřil. Tvé rozjímání je však narušeno hlasitým syčením a zuřivým mňoukáním tvého kocoura. Jako by tě cosi popadlo a okamžitě utíkáš za hrozivým zvukem. Stihneš popadnout hokejku, která byla opřená o dveře a vydáváš se tak chránit svého chlupatého přítele, ať už je to kdokoliv či cokoliv…
(Tereza Selingerová)
Vzbudíš se na tvrdé posteli, otevřeš oči do mlhavého rána a nemůžeš si vybavit, kde jsi. Cítíš jak po tobě něco šlape. Jsou to jemné kroky, ale mají váhu. To tě donutilo otevřít oči aby jsi zjistil, kdo ti ruší tak požehnaný spánek. Pachatel ti kouká přímo do očí. Zelené duhovky skoro zakrytými černými kruhy. Očividně tě chlupatý přítel rád vidí, ty z něho však nejsi zrovna nadšený. Líná neskutečně a jeho chlupy už se dávno dostaly na tvé povlečení a pár i do tvé pusy. Váš oční kontakt je však brzy rozbit obrovskou ránou. Oba se instinktivně kouknete do otevřených dveří odkud šel zvuk slyšet. Jeho uši se nastraží a ladně seskočí z tebe. Rozběhne se za zvukem. Ty se mezitím snažíš přesunout své rozlámané tělo na kraj postele. Záda tě neskutečně bolí od proleželého důlku postele a tvé nohy narazí na oběť svého čtyřnohého přítele. Vidíš jak se plyš povaluje po celém pokoji a ty se dotýkáš obalu, kam dříve patřil. Tvé rozjímání je však narušeno hlasitým syčením a zuřivým mňoukáním tvého kocoura. Jako by tě cosi popadlo a okamžitě utíkáš za hrozivým zvukem. Stihneš popadnout hokejku, která byla opřená o dveře a vydáváš se tak chránit svého chlupatého přítele, ať už je to kdokoliv či cokoliv…
(Tereza Selingerová)
Úkol: Napiš krátký příběh v DU formě který začíná slovy -Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde jsi
Paměť mlčí
Probudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do ranního světla a nevíš, kdo jsi.
Bílý strop. Tlumené světlo. Zápach dezinfekce.
Pomalu se posadíš, nohy ti visí z úzké postele. Tělo je těžké, pohyby strnulé, jako by tě nedávno něčím nadopovali. Kolem tebe – prázdno. Stěny světlé, téměř oslepující. Kovové dveře s malým zamlženým oknem.
Na zápěstí máš náramek s nápisem. Přiblížíš ho k očím, ale písmena se rozmazávají. Zrak tě neposlouchá.
Kroky za dveřmi. Hlasy.
— Probral se? — ženský hlas, klidný, ale chladný.
Snažíš se promluvit, ale máš sucho v ústech, jazyk sotva funguje.
— Kdo jsem?..
Ticho. Pak krátký smích.
— Brzy se to dozvíš.
(Veronika Flora)
Nekonečný kruh
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde jsi. Je vůbec ráno? Doufáš, že je to jen zlý sen a pro jistotu se několikrát štípneš do ruky. Sotva vidíš na nohy. Pomyslíš si, jak může být mlha tak hustá? Někde přeci taky musí končit. Nemáš se čeho držet a jak se vrátit. Avšak se rozhodneš, že bude lepší se bloudit, než sedět v neznámu, na posteli uprostřed Ničeho. S sebou máš jen odvahu s pozitivním očekáváním a pomalu se vzdaluješ od začátečního bodu. Je vidět první tmavá silueta a s nataženou rukou se ji snažíš dotknout. Cítíš pevný povrch. V blízkosti však zjistíš, že to je ta samá postel, od které jsi před chvílí začal. Jde snad udělat perfektní kolečko uprostřed ničeho? Přeci tvé kroky vedly rovně a nikam jsi neodbočil. Pokusíš se jít zase dál, tentokrát jiným směrem. Povědomá silueta tě ale nenaplní nadějí, ba právě naopak. Sedneš si na postel a přemýšlíš nad možnostmi v šumějícím tichu. Najednou jako by to Nic proteklo i do tvé hlavy a nenapadají tě žádná řešení. Možná tě napadne něco, až když bude opravdu čeho se bát. Třeba hlad. Tady bys přeci umřel hlady. Není to tedy strach ze smrti, místo hladu? Co jsi dělal, když jsi chtěl utéct strachu? Spánek. Nedalo by se utéct Nicotě spánkem? Od čeho by tu jinak ta postel byla? Chceš zpět do svého života. Určitě o něco právě přicházíš. Nedalo by se tam utéct, aspoň dočasně spánkem? Myšlenky ti postupně plní Nicotu a pomalu upadáš do spánku.
Probudil ses ve své posteli a svítí na tebe lampička ze stolu. Nevíš co je za den, nebo proč jsi vůbec spal s rozsvíceným světlem? Pomalu se zvedáš, podíváš se na otevřené knížky a sešity, které se přes sebe kryjí. Hodiny ukazují čtyři hodiny ráno a v otevřeném diáři je červeně vyznačený den testu. Už se ti to vybavuje docela jasně. Nestihl ses to naučit předtím. Není šance, že to stihneš teď. Nechceš to přeci ani pokazit. Tolik strachu ti proletí hlavou, že už tam nezbývá prostor na jedinou informaci užitečnou k testu. Možná to je ten důvod, který tě původně donutil ke spánku. Nedá se nic dělat, pomyslíš si. Když už se nic nenaučíš, tak se aspoň vyspíš. Zalézáš zpět do postele a jenom doufáš, že čas testu už nikdy nepřijde. Co kdyby nebylo čeho se bát? Co kdyby už nic nepřišlo? Společně s otázkami ti mizí i strach a usínáš.
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde jsi...
(Hana Procházková)
Tlak na obežnej dráhe Uránu
Zobudil si sa na tvrdej posteli. Otvoril oči do mlhavého rána a nevedel si si vybaviť, kde si. Ako by si mohol, keď všetko okolo teba je čisto nové. Tak nové, že nábytok sa neponáša na hocjaký výstavný kúsok z Ikei, ktorý si kedy v katalógoch zazrel, tak nové, že technológia ani na päty nesiaha sciento-fikcionálnym návrhom tvojej doby. Všetko je nové. Zvuky sú nové. Vôňa je nová. Ktovie, čo je zač tá hmla. Premýšľaš, či je vôbec bezpečné sa tu nadýchnuť. Si skeptický. Skeptický, bo smrad, čo cítiš ti začal pripomínať pach taveného asfaltu. Aj tlak tu je nevšedný. Už ani nevieš, z čoho ti je nevoľno. A z dverí sa ozvú tlmené zvuky pripomínajúce dajaký jazyk. Niekto sa tu zhovára, no jazykom, ktorý ľudské ucho ešte nepočulo. Srdce ti rozráža mrežie hrudného koša a jediné, čo môžeš, je len vyčkávať, čo sa bude diať. Dve postavy stlačia kľučku a zaraz stoja nad tebou. Bytosti, čo nikto predtým nevidel - príchod sivej rasy.
(Lota Šimončič)
Zkažený večer
Vzbudil ses na tvrdé posteli. Otevřel jsi oči do mlhavého rána. Nemohl sis vybavit, kde jsi. Posadil ses. Podíval ses na své ruce. Dech se ti zrychlil, srdce bolestivě bušilo a snažilo se vyskočit z tvé hrudi ven. Utéct, měl bys utéct. V hlavě znělo jen tohle jedno slovo, dokola a dokola. Běžel jsi do koupelny, otočil jsi kohoutkem. Studená voda dopadla na bílý porcelán. Snažil ses vydrhnout zaschlou lepkavost z dlaní. Snad se to povedlo, zůstala jen za nehty, to vyřešíš později. Uteč. Uteč. Popadl jsi batoh s nejdůležitějšími věcmi. Vyrazil jsi. Dveře bouchly. Schody jsi bral po dvou. Pryč. Co nejdál. Doběhl jsi na nádraží. Kam teď? Panika tě sevřela do svých ledových dlaní, myšlenky se rozutekly, z očí vyhrkly slzy, svezl ses na podlahu a jen bezmocně vzlykal. Konečně sis všiml, že i tvé triko nese stopy včerejší hádky, jako skvrny od vína, co jste spolu pili. Kéž by to bylo víno. Tohle jsi nechtěl. Nechtěl jsi, aby to dopadlo takhle. Ale čas už nejde vrátit, nemám pravdu? To, co jsi řekl, nemůžeš odříct. Nemůžeš neudělat, co už jsi udělal.
(Barča Smýkalová)
Zkažený večer
Vzbudil ses na tvrdé posteli. Otevřel jsi oči do mlhavého rána. Nemohl sis vybavit, kde jsi. Posadil ses. Podíval ses na své ruce. Dech se ti zrychlil, srdce bolestivě bušilo a snažilo se vyskočit z tvé hrudi ven. Utéct, měl bys utéct. V hlavě znělo jen tohle jedno slovo, dokola a dokola. Běžel jsi do koupelny, otočil jsi kohoutkem. Studená voda dopadla na bílý porcelán. Snažil ses vydrhnout zaschlou lepkavost z dlaní. Snad se to povedlo, zůstala jen za nehty, to vyřešíš později. Uteč. Uteč. Popadl jsi batoh s nejdůležitějšími věcmi. Vyrazil jsi. Dveře bouchly. Schody jsi bral po dvou. Pryč. Co nejdál. Doběhl jsi na nádraží. Kam teď? Panika tě sevřela do svých ledových dlaní, myšlenky se rozutekly, z očí vyhrkly slzy, svezl ses na podlahu a jen bezmocně vzlykal. Konečně sis všiml, že i tvé triko nese stopy včerejší hádky, jako skvrny od vína, co jste spolu pili. Kéž by to bylo víno. Tohle jsi nechtěl. Nechtěl jsi, aby to dopadlo takhle. Ale čas už nejde vrátit, nemám pravdu? To, co jsi řekl, nemůžeš odříct. Nemůžeš neudělat, co už jsi udělal.
(Barča Smýkalová)