Přepadá mě strach. Zákeřně. Zezadu. Nečekaně. Vrací se. Chytí tě pod krkem! Ani se nemohu nadechnout. Skoro se rozklepu. Nechci, aby mě tak viděla. V neděli u našich ještě při loučení s mámou, jsem říkal „ať hlavně nevolá Mirka…“
Mirek je vzdálený příbuzný, vlastní pohřební ústav. Přijde mi to v tu chvíli vtipné, a tak nějak chlapsky cynické. Když si to loučení ale připomínám teď v Motole, vzpomenu si na máminy jen stěží potlačované slzy, a připadám si najednou jako naprostý čurák. Nejraději bych tu větu vzal zpět. Kdyby to bylo možné.
Na pokoji jsme pouze dva, což mi naprosto vyhovuje. Pán je starý tak osmdesát pět určitě, zítra prý půjde domů, jen mu seřídí jakýsi stroječek v hlavě, říká mi.
„Ano, hned z domu z té ulice pod nemocnicí, mohl bych tam klidně dojít“ kasá se.
„Co jste dělal za práci?“ zajímám se.
„Postavili jsme ten dům úplně sami. Ukážu vám ho.“
Pán vášnivě šermuje dlaní do dálky přes vysoké nemocniční bloky na neviditelnou ulici i dům, co už asi není. Asi tam ani nikdy nestál. Povzdechnu si. Kývnu. Mlčím už. Na co se taky ptát?
Když jsem byl dítě, chtěl jsem se dožít co nejvíce let. Cílem bylo samozřejmě sto roků. Nyní si však nejsem úplně jistý. Ani zda je to reálné, ani zda to vážně tak moc chci.
Snad nakonec přece jen existuje Bůh, laskavý Bůh, a ten vyměřuje každému spravedlivě jeho čas.
Ostré zaklepání. Do pokoje se vřítí vrchní sestra. Zvláštní.
Vnitřní puls nemocnice řídí se pouze krátkými rychlými úseky, kdy se něco děje, zpravidla velmi nepříjemného, a dlouhou dobou, kdy se čas plouží potácí, skoro se zastaví, a ty se přistihneš, jak kontroluješ velkou rafiku hodin.
Sestra na mě vesele volá: „Pane doktore, pane doktore, víte, že půjdete dohola?!“
Ta jejich posedlost tituly je fascinující! Hlavně ale nic nevím samozřejmě.
„Ne, nevím. Myslel jsem, že to bude jen takový proužek.“
Přejedu si prsty po hlavě. Sestra se hlasitě směje. Pochopím tedy, že „půjdu opravdu dohola.“
„Chcete to teď hned nebo ráno před operací?“
Sestra si dá ruce v bok a čeká, co já na to? Jako bych byl v nějakým posraným kadeřnictví. Napadne mi. Pomatený pán nás pobaveně pozoruje, rozhodně lepší program, než dávají momentálně v televizi. „Asi hned“, řeknu rezignovaně.
Raději bych tu ale vůbec nebyl. Vzal bych si oblečení, vyplížil se nenápadně branou nemocnice, usedl na poslední metro…plánuji si v duchu útěkovou trasu. Vím ale, že se to nikdy nestane. Líbí se mi, jen si to představovat. Uklidňuje mě to. Vrchní odpálí. Vrá se ale rychle s několika dalšími sestrami. A já jdu jako to tele na porážku do koupelny nad umyvadlo. Velmi zručně a rychle mě ostříhají a hlavu hladce vyholí. Za deset, patnáct minut je hotovo. Uklidí vlasy do sáčku. Už tolik šedivých? Napadne mě zcela iracionálně.
Vrazí mi do ruky speciální prý dezinfekční šampon. Umýt. Teď. A ráno znova. Mladá a asi i velmi krásná sestra řekne, že jsem teď fakt cool. Podívám se na ní, jako na bytost z jiné planety.
Když odejdou, vlezu do sprchy. Automaticky se umyju. Osprchuju se tou hnusnou modrou kapalinou. Celou dobu koukám do země. Nechce se mi vůbec, podívat do zrcadla. Pak přece jenom zvednu zrak.
Zkamením. Kdo to je?
Mám pocit, že se dívám na obraz někoho cizího. Necítím žádné propojení. Když se ale zamračím, zamračí se TO také. Jak je to možné, když to nejsem já? Z koupelny vylezu naprosto zmatený. Starý pán se na mě směje.
„Postavili jsme náš dům úplně sami, ukážu vám ho!“
Zadání:
Napište napínavou kapitolu své budoucí knihy.