Narodit se do malého národa má spoustu výhod. Míň se od něj očekává. Nemusí se tolik omlouvat, za velikášské přečiny svých mocipánů. Málokdy udává tón. Spíš se přidá.
Narodit se do malého národa v srdci Evropy má výhod ještě víc. Ať jedete vlevo nebo vpravo, nahoru nebo dolů, pořád je to na konec světa ještě kus světa. K moři, k oceánu, k té hranici mezi životem a smrtí.
S velkou duší se nenarodíte. Tu si musíte zasloužit, vybudovat. Zní to divně. Už vůbec na ni věřit - že existuje a že je krásná.
Čapek říkal, že Čech je člověk, který málo věří a o mnohém pochybuje.
V německých překladech se najde i: "...ALE o mnohém pochybuje." To je samozřejmě vtipnější, málo věřit a zároveň ALE o mnohém pochybovat. Zavání to Cimrmanem a učitelem národů a tam už jsme doma. Doma...?
Můj muž, který není Čech, se mi už léta směje, proč máme v hymně to věčné hledání domova, když jsme v té české a moravské kotlině zakotveni už tak dlouho. Jiné národy ozpĕvují svou statečnost, své krále, přírodu. A my dáváme i do hymny otazníky. Pochyby jako vlastní obraz v zrcadle.
Je až nudné číst citáty slavných Nečechů o naší přizpůsobivosti a schopnosti integrace bez ztráty vlastní identity, zároveň s lehkým obdivem pro naši svobodymilovnost a vůli k přežití.
Od Nikolaje II. až k Romainu Rollandovi se napříč Evropou všichni podivují tomu stejnému: Že ještě vůbec jsme. Že nás ty velké ryby nesežraly.
Občas nám to někdo z těch větších bratrů vytkne. Že jsme nebojovali. Nenechali se vybít. Přeběhli i s trumpetami, a ještě se tomu placatě usmívali, jako náš Hrušínský. Anebo stáhli připravené tanky. Měli plán Aeroplán.
A skrčili hlavu mezi ramena a pedálovali dál. Proti pánu proti pannám. Pozitivně do opozice.
Není jednoduché fungovat v srdci Evropy a zkoušet se zašít. Nejde to, pozorovat dění a meditovat jako na osamělém ostrově uprostřed Tichého oceánu.
Jsme první stanicí z Ruska na Západ a poslední z Francie na Východ. Jsme na předělu, na hranici a zároveň na křižovatce, kde se rozhoduje a přehodnocuje směr. V tom nám nepomůžou ani zlaté ručičky ani to, že jsme všichni muzikanti. Ani to, že jsme sjezdili půl světa, protože jsme na všechno zvědaví.
Zvědavost je ovšem sílou mládí. Snad jsme mladý národ, s nadáním pro humor a zároveň se starou úctou k životu.
Gandhi učil 6000 km od naší země svůj obrovský národ neodporovat zlu násilím, žít, jako bys měl zítra umřít, a učit se, jako bys měl žít věčně.
Zkoušejme to.
Náš Gandhi se svým klukovským úsměvem a s věčnou cigaretou mezi prsty říkal své hrstce, že naděje je jistota ve smysl vlastního konání, bez ohledu na to, jak to dopadne.
Pokračujme v tom.
Nejednou je naráz malé velkým a velké malým.
Můžeme o tom zpívat.
A smát se tomu.
Však jsme Češi.
