4. dubna 2025

NENÍ TÁBOR JAKO TÁBOR - napsala Zuzka Hrušková

Všichni v pionýrských krojích nebo svazáckých uniformách, všichni uvědomělí a zasloužilí. Je léto roku 1975, je mi 12 let a sedím v letadle na trase Praha – Moskva. Kromě ostatních cestujících je nás tu ještě asi 30 dětí a 15 vedoucích. Naším cílem je dětský mezinárodní tábor Artěk, na břehu Černého moře.

Já zasloužilá nejsem. Ale můj táta jo. Naši se rozváděli a pobyt pro vyvolené jsem od něj dostala jako dárek na rozloučenou. Teprve po pár letech, kdy jsem přepisovala na stroji Solženicyna a četla i o jiných sovětských táborech, jsem si uvědomila tu neuvěřitelnou sílu propagandy a blbnutí mladých mozků od útlého věku.

Na Krym jsme dorazili po třech dnech. 
V Moskvě jsme totiž měli ještě objednanou návštěvu mauzolea s prohlídkou mrtvoly Lenina. 
Z hlavního města jsme pokračovali vnitrostátním letadlem, které se při přistání chovalo jako pružina. Mně při tom manévru prasknul ušní bubínek a rozbolela šestka vlevo dole.
Místo, kde jsme měli trávit příští dva týdny, byl rozlehlý komplex sto padesáti čtyřpatrových paneláků. Spalo se po dvanácti. 
Všichni jsme nafasovali jednotný úbor, zelené šortky a bílou polokošili. Tím se údajně měly spolehlivě setřít třídní rozdíly.
Do moře jsme se chodili koupat v určené hodiny, každý druhý den. Píšťalkou jsme byli upozorňováni na změnu polohy při opalování.
Všichni českoslovenští pionýři usilovně nacvičovali folklórní vystoupení. 
„Zuzko, ty s námi nebudeš vystupovat?“ 
„Nemůžu, bolí mě zub,“ vymluvila jsem se. Tanečky a písničky mě vůbec nezajímaly. Z naší výpravy jsem byla nejmladší a měla jsem úplně jiné starosti.

Tábor byl plný pionýrů ze všech možných zemí. 
Moje pátrání po indiánech ale úspěšné nebylo. 
Skamarádila jsem se s Nataliou Qinteso Grande, stejně starou Kolumbijkou a její ségrou. Společně jsme si hrály a pořádaly výpravy do jídelny, protože jsme měly pořád hlad. Cpaly jsme se hlavně černým chlebem. Byl výborný, na rozdíl od ruské kuchyně. Komunikovaly jsme pomocí pantomimy a citoslovců. Rozuměly jsme si perfektně.
Potom jsem byla předvolána na kobereček našimi vedoucími. Kamarádství s polodivoškama nebylo žádoucí a měla jsem si najít nějakou sovětskou kamarádku. Tak jsem si našla Inaru z Rigy. Byla moc fajn, ještě pár let jsme si posílaly v dopisech obaly z čokolád a útržky látek.
V obrovské společné jídelně seděl u vedlejšího stolu německý rozhlasový sbor, 25 holek a jeden kluk – Wolfgang. Zamilovali jsme do sebe a já jsem od něj dostala první pusu v životě. 
Po návratu domů jsem od něj dostala ještě pohled.
Byla jsem celá vedle z probuzené sexuality, a když Němci odjeli, líbala jsem se s jedním klukem z Mosambiku. Toho jsem ale nemilovala.
Dost jsem tíhla k našemu vedoucímu. Byl podobný tátovi a sympatie byly vzájemné. Často si mě bral na klín a povídal si se mnou. Dneska bych to asi hodnotila jinak.
Kromě vrtání stoličky u místního zubaře a jídla bylo pro mě všechno úžasné. Poprvé jsem viděla na vlastní oči různobarevné cizince. Poprvé jsem letěla letadlem a poprvé se koupala v moři.
Členy naší výpravy jsem určitě byla ohodnocena jako protekční spratek. Ale mně bylo dvanáct a byla jsem nevědomá, neuvědomělá a neangažovaná.
Dneska bych to také hodnotila jinak.