 |
| Dana a Jakub Janda, místní šéf |
Přeju Vám krásné Velikonoce a po nich náš čeká zámek!!
Budeme hledat příběhy, které se skrývají ve zdejších zdech. Obrázek na dveřní intarzii náš možná zavede k pokladu. Pojeďte s námi a staňte se spoluautory napínavé detektivky o zdejším zámku. Na literární dílně se k nám totiž přidá jako host i autor kriminálních příběhů Jarda Kopic.Krásné svátky a příjemné čtení velikonočního Zpravodaje Vám přeje Dana Emingerová
Pro pokročilé i začátečníky
Zámecká tajemství se prý neodhalí jen tak každému… Ale pokud patříte mezi ty vyvolené, kteří se přihlásí na naši literární dílnu, čeká vás první výzva! Dostanete podklady k prostudování a taky jeden domácí úkol – trochu tajemný, trochu dobrodružný: Napište detektivní příběh inspirovaný obrázkem na dveřích do zámeckého kostela. Povídá se, že tajuplná intarzie skrývá stopy vedoucí k pokladu. Ale jakému? To je už na vás! Ztracený relikviář? Alchymistické zlato? Nebo něco, co mělo zůstat navždy skryto…? Tady má fantazie dveře dokořán!
A pozor – dobrodruzi, na které čekají poslední dvě místa, mají speciální dvojitou slevu! Stačí použít kouzelný kód q9vp5a77.
Krimiautor a organiazátor Krimifestu
Jaroslav Kopic je český publicista, spisovatel a scénárista, který působil od roku 1993 na Ministerstvu vnitra. Věnoval se drogové závislosti, spolupracoval s Národní protidrogovou centrálou. Je autorem povídkové sbírky Nerezavějící láska a další kriminální příběhy, které jsou inspirované skutečnými případy a autorovými zkušenostmi z oblasti prevence kriminality.Zároveň je Jaroslav Kopic zakladatelem Krimifestu, jedinečného filmového festivalu zaměřeného na detektivní žánr, který kombinuje filmové projekce s koncerty a výstavami.
Detektivní román je jako šachová partie – ale se zbraněmi a lidmi, kteří lžou.
Raymond Chandler
 |
| Úterý 8. dubna 2025 v Hlinsku |
Podruhé na pozvání Městské knihovny
Katka Pospíšilová nás svolala už podruhé. Letos přijeli z Prahy Nataša Richterová a Marek Bucko, brněnskou sekci reprezentovaly Jana Bednářová a Zdena Součková. Každý přivezl vlastní příběh, každý jiný tón, jinou náladu – a všechno do sebe krásně zapadlo.
Atmosféra byla opět srdečná, publikum pozorné a reakce bezprostřední. A právě to je pro psavce největší odměna – živý čtenář z masa a kostí, který reaguje. Děkujeme knihovně za milé přijetí a Katce za organizaci.
Co dělají naši autořiJasmin Carmel natočila rozhovor s Danou
René Nekuda učí s Danou společně potřetí
Mezi Danou a Reném panuje shoda, že učit lidi dobře a výstižně se vyjadřovat je dobrá věc, která ve společnosti chybí, a proto v sobě vidí kolegy na jedné lodi. Třetí ročník festivalu bude v sobotu 7. června v Základní škole Táborská v pražských Nuslích. Dana povede kurz psaní cestopisů. |
| Arnošt Lustig (vpravo) a Ludvík Aškenazy (dole) |
 |
| Arnošt Lustig (vlevo) a Ota Pavel (vpravo) |
Vzpomínka Arnošta Lustiga
Pravda bolí
„Mou povinností je říkat pravdu, i když je nepříjemná. Třeba i pro mě samého. Bylo mi tehdy čtyřiadvacet, pracoval jsem s Otou Pavlem a Ludvíkem Aškenazym v Československém rozhlase. Jediné, co nás zajímalo, bylo psaní. Ačkoliv se už tehdy začaly ve společnosti objevovat momenty, kterým jsme nerozuměli, věřili jsme tomu, co jsme dělali, a měli jsme pocit, že žijeme čestně a správně. Ale možná jsme tenkrát ani nechtěli těm varováním rozumět, protože jsme se naivně snažili vidět tu lepší tvář režimu, kterému jsme po válce bezmezně věřili.
V červnu 1950 svolali v rozhlasové redakci narychlo stranickou schůzi a nějaký chlápek z ústředního výboru KSČ nám tam pateticky líčil výčet hrůzných skutků, které spáchala jako členka rozsáhlého spikleneckého hnutí Milada Horáková. Říkal, že je jako zrádce nového lidového zřízení odsouzena na smrt a ke všem obviněním se během procesu přiznala. Hlasovali jsme jednohlasně a nepokládali to za nemravné, protože podpořit cokoliv, co udělala strana, se tehdy považovalo za uvědomělou stranickou kázeň. Za oddanost myšlence Lenina, Stalina a ještě dál do historie až k těm vousáčům Marxovi a Engelsovi, kteří už se tehdy museli obracet v hrobě…
Když jsem pak přišel domů, přepadla mě panika, jak jsem mohl odsouhlasit smrt člověka, o kterém jsem jen cosi četl v novinách? Tehdy jsem se zapřísáhl, že už nikdy nebudu bezhlavě přejímat cizí soudy o někom, jehož případ detailně neznám. Přesto mi trvalo ještě mnoho let, než jsem pochopil, že všechny ty tragédie nebyly omyly a dětské nemoci komunismu, ale nemravný systém, který se jen za vrchol mravnosti prohlašoval. Ale ačkoliv byl život v té době čím dál blbější, pro mě to pořád ještě nebyly plynové komory a statisíce nevinných obětí, které jsem viděl umírat v Osvětimi.“
 |
| Krásné Velikonoce přejí Dana a její tým |