Rekapituluji si v hlavě úkoly, co mě čekají. Zítra přijde řemeslník omýt vysokotlakou vapkou fasádu. Aby hezky svítila, po zimě je ze severní strany zelená. V závěsu po něm musí dorazit ještě myč oken. Zahrada už je připravená na jaro, trávník vertikutací provzdušněn, pohnojen a travní semeno rozeseto.
Truhlíky hýří veselými barvami jara, takže se kolemjdoucí mohou kochat. Už vidím, jak roztáhnu závěsy a budu předvádět světu, jakým žiji spořádaným životem. Zastavím se u starýho baráku na konci třešňovky. Za třicet let, co sem chodím, na něj nikdo nehrábl.
Z úst se mi vydere povzdech. Nezní to trochu jako nuda, starat se furt jen o ty hmotné statky? Kolik energie a peněz!
Před třiceti lety málokterá fasáda zářila čistotou. Pod šedivými oprýskanými nánosy dějin ale často hořel čilý společenský ruch. O co zchátralejší exteriér, o to větší péče o duši. Když se jen ohlédnu na svůj vlastní studentský život na jedné z nejstarších kolejí Karlovky Větrníku: Přednáška profesora filosofie Bělohradského v privátu, diskotéka v pasáži Alfa, promítání trezorového filmu, vášnivé debaty na kolejích, chanuka v židovské obci, Moravský ples.
Ale pak byly fasády domů, za nimiž sídlil jenom strach. Třeba v ulici Ve Smečkách, kde sedávali bok po boku hodný a zlý policajt a jejich práce byla křivit lidské charaktery. Kdo je dnes ten zlý? Sedí ten zlý policajt v černé bedýnce, do které furt koukám nebo jen v mé hlavě? Žiju tak malé, zanedbatelné procento toho, co bych chtěla žít!
V tu chvíli jsem se definitivně rozhodla. Rozhodnutí zrálo v mé hlavě dlouho, ale teď přede mnou jasně vyvstalo, co musím udělat. Barák se prodá. Bude víc energie na Václava Bělohradského i Slavoje Žižka. Potřebuji žít život barevný navenek i uvnitř.
Truhlíky hýří veselými barvami jara, takže se kolemjdoucí mohou kochat. Už vidím, jak roztáhnu závěsy a budu předvádět světu, jakým žiji spořádaným životem. Zastavím se u starýho baráku na konci třešňovky. Za třicet let, co sem chodím, na něj nikdo nehrábl.
Z úst se mi vydere povzdech. Nezní to trochu jako nuda, starat se furt jen o ty hmotné statky? Kolik energie a peněz!
Před třiceti lety málokterá fasáda zářila čistotou. Pod šedivými oprýskanými nánosy dějin ale často hořel čilý společenský ruch. O co zchátralejší exteriér, o to větší péče o duši. Když se jen ohlédnu na svůj vlastní studentský život na jedné z nejstarších kolejí Karlovky Větrníku: Přednáška profesora filosofie Bělohradského v privátu, diskotéka v pasáži Alfa, promítání trezorového filmu, vášnivé debaty na kolejích, chanuka v židovské obci, Moravský ples.
Ale pak byly fasády domů, za nimiž sídlil jenom strach. Třeba v ulici Ve Smečkách, kde sedávali bok po boku hodný a zlý policajt a jejich práce byla křivit lidské charaktery. Kdo je dnes ten zlý? Sedí ten zlý policajt v černé bedýnce, do které furt koukám nebo jen v mé hlavě? Žiju tak malé, zanedbatelné procento toho, co bych chtěla žít!
V tu chvíli jsem se definitivně rozhodla. Rozhodnutí zrálo v mé hlavě dlouho, ale teď přede mnou jasně vyvstalo, co musím udělat. Barák se prodá. Bude víc energie na Václava Bělohradského i Slavoje Žižka. Potřebuji žít život barevný navenek i uvnitř.
