Nebojte. Jsem zavěšená na laně a pod sebou vidím chytače.
Od dětství mám strach z výšek, že i vylézt na stůl a vyměnit zářivku v kuchyni vyžadovalo hodně vnitřního odhodlání.
Pamatuji si, jak mne jako desetiletou museli snést v náručí z jakési vyhlídky v Jeseníkách. Nahoru to ještě šlo, ale dolů už ne.
Nebo vzpomínám na dovolenou, kdy jsem chtěla vylézt na jeden alpský kopec, který měl tvar strmého zeleného kužele. Poslední metry jsem lezla po čtyřech a nahoře se i v sedě třásla panikou. A vrcholem mého ponížení bylo, když na mne zpoza vrcholu vykoukla kráva.
Ale vraťme se k tomu, jak skáču ze skály a jak jsem se na ni vůbec dostala.
Přihlásila jsem se na víkend „přežití“ jako dobrovolník do kuchyně. To pro mne bylo bezpečné místo, a přitom bych viděla všechna ta dobrodružství, která běžní účastníci budou podstupovat a na která si já netroufnu – noční bojovku, ranní rozcvičku do padnutí, lezení po skalách, brodění v ledovém potoce nebo plazení v bahnu. Co jiného taky čekat od drsných instruktorů v maskáčích.
Jenže účastníků víkendovky bylo tehdy málo a jídlo mělo být spartánské – chleba + paštika nebo rýže + maso z konzervy. A černý, hodně dlouho louhovaný čaj. Prostě jsme se v kuchyni nudila.
Chodila jsem tedy nakukovat, jak naši účastníci přežívají program instruktorů. A nachomýtla jsme se k tzv. lanovce. To je dlouhé lano, připevněné na jedné straně ke stromu vysoko na skále a na druhé straně k stromu pod skálou. Převýšení zmíněných 25 metrů a délka dobrých 60 metrů. Na lano se skokan zavěsí pomocí úvazku kolem trupu, skočí a sklouzne po laně k chytači, který svým tělem brání nárazu do stromu.
Koukám na skálu, obdivuji odvážné skokany a obětavé chytače. Ach, to jejich nadšení v očích. Závidím. Ale tohle je pro mne naprosto nedostupný zážitek.
V hlavě mne nahlodává slabounký hlásek, co kdybys to zkusila. Ne, ne, to nedokážu.
Ale instruktoři zahlédnou příležitost a svoje povzbuzovací schopnosti přepnou na mne. A já lezu na skálu. Pohled dolů je děsivý a zároveň lákavý. Horní instruktor mi zavazuje úvazek a zesiluje povzbuzování. Viděla jsem přece ty přede mnou, jak skáčou, lano je uneslo, chytač je zachytil. Není se čeho bát. Ale i tak se musím já rozhodnout, že udělám ten krok do prázdna, že budu důvěřovat, že mne lano unese a chytač zachytí.
Nebo vzpomínám na dovolenou, kdy jsem chtěla vylézt na jeden alpský kopec, který měl tvar strmého zeleného kužele. Poslední metry jsem lezla po čtyřech a nahoře se i v sedě třásla panikou. A vrcholem mého ponížení bylo, když na mne zpoza vrcholu vykoukla kráva.
Ale vraťme se k tomu, jak skáču ze skály a jak jsem se na ni vůbec dostala.
Přihlásila jsem se na víkend „přežití“ jako dobrovolník do kuchyně. To pro mne bylo bezpečné místo, a přitom bych viděla všechna ta dobrodružství, která běžní účastníci budou podstupovat a na která si já netroufnu – noční bojovku, ranní rozcvičku do padnutí, lezení po skalách, brodění v ledovém potoce nebo plazení v bahnu. Co jiného taky čekat od drsných instruktorů v maskáčích.
Jenže účastníků víkendovky bylo tehdy málo a jídlo mělo být spartánské – chleba + paštika nebo rýže + maso z konzervy. A černý, hodně dlouho louhovaný čaj. Prostě jsme se v kuchyni nudila.
Chodila jsem tedy nakukovat, jak naši účastníci přežívají program instruktorů. A nachomýtla jsme se k tzv. lanovce. To je dlouhé lano, připevněné na jedné straně ke stromu vysoko na skále a na druhé straně k stromu pod skálou. Převýšení zmíněných 25 metrů a délka dobrých 60 metrů. Na lano se skokan zavěsí pomocí úvazku kolem trupu, skočí a sklouzne po laně k chytači, který svým tělem brání nárazu do stromu.
Koukám na skálu, obdivuji odvážné skokany a obětavé chytače. Ach, to jejich nadšení v očích. Závidím. Ale tohle je pro mne naprosto nedostupný zážitek.
V hlavě mne nahlodává slabounký hlásek, co kdybys to zkusila. Ne, ne, to nedokážu.
Ale instruktoři zahlédnou příležitost a svoje povzbuzovací schopnosti přepnou na mne. A já lezu na skálu. Pohled dolů je děsivý a zároveň lákavý. Horní instruktor mi zavazuje úvazek a zesiluje povzbuzování. Viděla jsem přece ty přede mnou, jak skáčou, lano je uneslo, chytač je zachytil. Není se čeho bát. Ale i tak se musím já rozhodnout, že udělám ten krok do prázdna, že budu důvěřovat, že mne lano unese a chytač zachytí.
Stojím na skále, pode mnou 25 metrů hloubka a já skáču.
Skáču, chvíli letím volným pádem, pak kloužu po laně a větve stromů mne švihají do tváře a končím v bezpečné náruče chytače.
Nádhera. To musím zažít ještě jednou a znovu lezu na skálu.