Stránky

19. dubna 2025

Spanilá jízda Švejků k Baltu - napsal Jaroslav Valach

Ozve se kopnutí do dveří.
„Moment!“ zavelí hospodský Karel a přeruší řeč svého  štamgasta Bohouše. Pak zklamaně dodá: „Ne, to není signál, ale nenávist žíznivců,“ povzdechne od pípy. „To je dneska potřetí.“
Po chvíli se zaposlouchá znovu.  
„Ticho!“ zvedne prst a usměje se: „Aha, tohle už morseovka je: tečka, čárka, čárka, tečka. ´P´jako pivo. Naši! Bohouši, běž otevřít!“
Do místnosti vstoupí pod rouškou tmy Pepa, další očekávaný host. Rouška mu švihácky visí na jednom uchu, v ruce drží odpadkový koš. Těší se na podroušenost. 
Ti, co chodí do tajného klubu, se před mocí manželek i moci maskují vynášením smetí. Kašírovaný důvod s opravdovými smrady.
„Trochu to s těmi mimikrami přeháníš. Cos v tom koši měl? Netopýry z mokrého trhu?“
„Nech si ty fóry a dejte mi hladinku,“ vytáhne z kapsy zmuchlaný cucek, vysmrká se a pak se zasměje: „Musím vám říct, co jsem slyšel cestou. Víte, z jakých stromů se dělá papír na kapesníky? Ne? No, ze smrků přeci!“
Sešli se na tajňačku v hospodě. Porušují zákaz vycházení. Hospodský je chválí, že mu dávají vydělat, ale jedním dechem žádá obezřetnost. Co neodhalí policie, udají uvědomělí občané.
„To máš všude, někdo tě horlivě napráší. Ale jakápak rebelie bez rizika? Střílet na sedící kachnu nemá úroveň,“ říká Bohouš a všichni se chvíli zamyslí nad situací. 
Vidí se s ostatními kličkovat v minovém poli absurdních pravidel, které mocní vynucují, aniž by se jimi sami omezovali. Podoben týrané ženě, národ se uchyluje k pasivně-agresivnímu podrývání falešného systému. 
Zatímco Němci během covidu ukázněně chodí v rouškách i spát a cvičně se vykrápějí formaldehydem, kdežto Španělé se proti covidovým opatřením bouří a musí je rozhánět policie, Češi mezitím erodují systém v noci, zato v hojném počtu. 
Roušky se šijí ze záclon. Roušky se napouštějí vodkou.
„My se jako národ proflákali dějinami, ošvejkovaná poslušnost je náš recept na přežití“ mudruje Pepa. „To znáte ten fór, proč Češi za války nepovstali? No, protože jim to Němci nepovolili.“
Ostatní přikyvují a rozšiřují téma od kovidu k respektování pravidel obecně. 
Pochybnost a lhostejnost vůči ideálům zneužívaným jako záminka k posílání lidí na jatka válek, to by měla být česká superschopnost: pěstovat si smysl pro rozpoznání falše a pokrytectví vlád a zaprodanosti zpravodajství…
„Nojo, jenže všechno není planá buzerace jako tady. V cizině se neuposlechnutí může Čechům krutě vymstít,“ říká Karel a pokračuje: „Kdo z našinců by se zdržoval čtením, natož respektováním otravných cedulí? To pak mnozí ke svému překvapení padají do propastí, světáci tonou v tekutých píscích, hauři jsou požíráni divokými šelmami.“
„My to třeba přežijem a pak si uděláme výlet,“ vnáší trochu naděje do hovoru Bohouš.
„A kam bys jako chtěl jet?“
„Třeba do Rigy!“
„Ježišmarja, proč tam?“
„Vy nečtete denní tisk! Věděli byste, že jako národ ještě nejsme odepsaní!“
„Karle, kolik toho vypil? Blouzní!“
Bohouš se zhluboka nadechne a spustí: „Hele, jako národ nemáme na to, vyhrát třetí světovou, sotva pošlem raketu na Měsíc, ale bylo období, kdy náš průmysl dokázal postavit vlastními silami jadernou elektrárnu. Ale...“
„Kde je těm dnům konec, že?“ přeruší ho Karel a současně s Pepou obrací oči v sloup s koordinací akvabel.
„Nechte mě to dokončit,“ trvá na svém Bohouš a pokračuje: „Ale stále jsme schopní se mobilizovat pro dobrou věc! Zrovinka teď jsme vyhráli soutěž o pojmenování letadel společnosti Air Baltic. Vůle lidu protlačila favorita. No řekněte chlapi, copak není snem každého Čecha letět letadlem, co se jmenuje Kunda?“