Jako člověk věnující se výstavám a eventům konajícím se po celém světě se ale bohužel s letadly potkávám hodně. Na můj vkus až příliš. Nikdy nezapomenu na to, když jsem před 13 lety, plná nadšení, nastoupila do výstavářské firmy a oni mi s radostí jim vlastní oznámili, že moje první služební cesta bude – kam jinam než do Austrálie. Koneckonců, máme ji přece hned za rohem. Jenom asi 22 hodin čistého času v luftu. No stress.
Co by ale člověk neudělal pro svůj dream job, že jo. Tak jsem sbalila svoje sáky paky, tři dny před letem nešla spát, každou možnou chvíli hystericky brečela a se všemi milovanými jsem se řádně rozloučila. Vždyť to přece zákonitě musí spadnout. Ani duši po mně nenajdou.
O 13 let později, jak je vidět, jsem pořád tady, a to mám za sebou tenhle i stovky dalších letů. Dnes už hystericky nebrečím a neloučím se teatrálně se světem, ale spát nespím a strach mám obří. Je pěkná blbost, říkat lidem, že si člověk nakonec zvykne. Nezvykne. Jsem toho živým příkladem. Ani na lety, ani na vstávání v pět ráno.
No a teď si představte, že se někdo jako já, s mým radikálním názorem, octne na služební cestě v Egyptě... Víte, jak v každém druhém dokumentu furt vidíte ty krásné barevné balony létat si nad pouští? Ty kecy o krásných výhledech, nezapomenutelných zážitcích a východech slunce... První rok byl v rámci programu naší konference let balonem jako výhra v soutěži. Díky bohu, že nemám štěstí ve hře... ani v lásce. Když se dámy rozplývaly o tom, jak se těší a jaké to bude úžasné, hned jsem to komentovala tím, že bych do toho nikdy nevstoupila, že se všechny pomátly a zdali pak ví, kolik balonů v Egyptě ročně padá. Já to něco vím, já o tom četla!!!
A tak šel čas. Letos jsem na stejné konferenci byla podruhé. Perfektní parta lidí, dobrá nálada a takové to flow, že si najednou říkáte, jak vám je dobře, jak jste silná a statečná a že vše v životě zvládnete. A v tom rozpoložení přišla kolegyně s geniálním nápadem zabookovat si let balonem. No aleluja. Určitě už víte, kam směřuju. Já se dala ukecat na to, abych udělala nejhorší možnou kombinaci v mém životě – vstát v pět ráno a nechat se naložit do koše na let balonem. Jak zpívá Machálková: „zatmění mám, zatmění náhlé“.
No a tak tam najednou stojím, v tom koši, s těma lidma, tvářím se hrdinsky. Protože já vlastně vůbec nemám strach z výšek a už vůbec ne z létání. No a pak to přišlo. Ono to začalo stoupat a pak se to vzneslo. A najednou to letělo. Koukám, koukám, vnitřně se klepu... čekám, kdy to začne, a ono nic. Jenom ticho, naprostý klid, žádné otřesy, žádné turbulence, ani hluk a tlak v hlavě či pískání v uších. Mír, klid, kýč na obloze a skvostné chrámy na zemi.
„Madame, 1000 metrů,“ hlásá pilot. Pohoda, pořád se tvářím a vlastně i cítím docela hrdinsky... však to když tak doskočím...
„Madame, 2000 metrů,“ hlásí pilot. To jsem byla zrovna zaujata tím, jak je to cool letět v 7 ráno nad zádušním chrámem mojí oblíbené královny Hatšepsut. Mohla jsem si oči vyočit a čelist mi sahala až na dno koše. Najednou jsem zjistila, že pokud je tohle pocit, který mají ptáci, když nám krouží nad hlavou, tak je chápu a taky chci být ptákem.
„Madame,“ hlásá pilot hrdě, „právě se nacházíte v 3000 metrech!!!“
Chyba lávky. To jsem neměla slyšet. Kontrolka v mozku se probrala. V momentě, kdy pilot zahlásil 3000 metrů, jsem šla do kolen a rovnou na dno koše. Dostihla mě logika a spustila svou tirádu o tom, zda jsem se načisto pomátla, co jsem to udělala a jak se odsud dostanu. Udělalo se mi strašně špatně. Chtělo se mi brečet. Kolegyně mě držely za ruce a dýchaly se mnou, jako by mi asistovaly u porodu. Ještě že jsme opravdu byli tak skvělá parta. Pan pilot se ale smiloval a do větších výšin už nezamířil. A dostala jsem i certifikát! Ale za let balonem, ne za statečnost.
Takhle se stalo, že já – co bych tohle nikdy nikomu nevěřila, kdyby mi to chtěl předpovídat – musím uznat, že let balonem se stal jedním z mých nejúžasnějších zážitků v životě. Tak zase někdy, komfortní zóno! A děkuji.
Co by ale člověk neudělal pro svůj dream job, že jo. Tak jsem sbalila svoje sáky paky, tři dny před letem nešla spát, každou možnou chvíli hystericky brečela a se všemi milovanými jsem se řádně rozloučila. Vždyť to přece zákonitě musí spadnout. Ani duši po mně nenajdou.
O 13 let později, jak je vidět, jsem pořád tady, a to mám za sebou tenhle i stovky dalších letů. Dnes už hystericky nebrečím a neloučím se teatrálně se světem, ale spát nespím a strach mám obří. Je pěkná blbost, říkat lidem, že si člověk nakonec zvykne. Nezvykne. Jsem toho živým příkladem. Ani na lety, ani na vstávání v pět ráno.
No a teď si představte, že se někdo jako já, s mým radikálním názorem, octne na služební cestě v Egyptě... Víte, jak v každém druhém dokumentu furt vidíte ty krásné barevné balony létat si nad pouští? Ty kecy o krásných výhledech, nezapomenutelných zážitcích a východech slunce... První rok byl v rámci programu naší konference let balonem jako výhra v soutěži. Díky bohu, že nemám štěstí ve hře... ani v lásce. Když se dámy rozplývaly o tom, jak se těší a jaké to bude úžasné, hned jsem to komentovala tím, že bych do toho nikdy nevstoupila, že se všechny pomátly a zdali pak ví, kolik balonů v Egyptě ročně padá. Já to něco vím, já o tom četla!!!
A tak šel čas. Letos jsem na stejné konferenci byla podruhé. Perfektní parta lidí, dobrá nálada a takové to flow, že si najednou říkáte, jak vám je dobře, jak jste silná a statečná a že vše v životě zvládnete. A v tom rozpoložení přišla kolegyně s geniálním nápadem zabookovat si let balonem. No aleluja. Určitě už víte, kam směřuju. Já se dala ukecat na to, abych udělala nejhorší možnou kombinaci v mém životě – vstát v pět ráno a nechat se naložit do koše na let balonem. Jak zpívá Machálková: „zatmění mám, zatmění náhlé“.
No a tak tam najednou stojím, v tom koši, s těma lidma, tvářím se hrdinsky. Protože já vlastně vůbec nemám strach z výšek a už vůbec ne z létání. No a pak to přišlo. Ono to začalo stoupat a pak se to vzneslo. A najednou to letělo. Koukám, koukám, vnitřně se klepu... čekám, kdy to začne, a ono nic. Jenom ticho, naprostý klid, žádné otřesy, žádné turbulence, ani hluk a tlak v hlavě či pískání v uších. Mír, klid, kýč na obloze a skvostné chrámy na zemi.
„Madame, 1000 metrů,“ hlásá pilot. Pohoda, pořád se tvářím a vlastně i cítím docela hrdinsky... však to když tak doskočím...
„Madame, 2000 metrů,“ hlásí pilot. To jsem byla zrovna zaujata tím, jak je to cool letět v 7 ráno nad zádušním chrámem mojí oblíbené královny Hatšepsut. Mohla jsem si oči vyočit a čelist mi sahala až na dno koše. Najednou jsem zjistila, že pokud je tohle pocit, který mají ptáci, když nám krouží nad hlavou, tak je chápu a taky chci být ptákem.
„Madame,“ hlásá pilot hrdě, „právě se nacházíte v 3000 metrech!!!“
Chyba lávky. To jsem neměla slyšet. Kontrolka v mozku se probrala. V momentě, kdy pilot zahlásil 3000 metrů, jsem šla do kolen a rovnou na dno koše. Dostihla mě logika a spustila svou tirádu o tom, zda jsem se načisto pomátla, co jsem to udělala a jak se odsud dostanu. Udělalo se mi strašně špatně. Chtělo se mi brečet. Kolegyně mě držely za ruce a dýchaly se mnou, jako by mi asistovaly u porodu. Ještě že jsme opravdu byli tak skvělá parta. Pan pilot se ale smiloval a do větších výšin už nezamířil. A dostala jsem i certifikát! Ale za let balonem, ne za statečnost.
Takhle se stalo, že já – co bych tohle nikdy nikomu nevěřila, kdyby mi to chtěl předpovídat – musím uznat, že let balonem se stal jedním z mých nejúžasnějších zážitků v životě. Tak zase někdy, komfortní zóno! A děkuji.
