Koukám v televizi na večerní zprávy. Ani nevím jaký kanál. Slyším:
„Po čtyřiceti dvou letech končí výroba vozu Tatra 815!“
V naší novodobé historii existovalo mnoho takzvaně kultovních nákladních aut. Tatry 111 a 148 kdysi postavily tuhle republiku. Tatra 815 v tom pokračovala. Co se týká silniční přepravy, dominovaly vozy LIAZ. V době svého vzniku nebyly špatné a za svou postupnou zaostalost oproti západní konkurenci nemohly ani ony, ani jejich konstruktéři. S jedním kouskem z konce produkce, typem 122.053 jsem měl tu čest čtyři roky a třistaosmdesát tisíc kilometrů brázdit české silnice i já. Kabina byla vysoká, prostorná- dalo se v ní bez problémů i postavit a nad hlavou zůstalo stále spousta místa. V zadní části kabiny byl prostor na spaní. Byla to dvě lůžka nad sebou- palandy. S lampičkami, okna kabiny se dala kompletně zatáhnout závěsy s dekorem sedaček a vnitřního čalounění. Samozřejmostí bylo i nezávislé topení, které šlo naprogramovat. Pohodlíčko. A přišlo mi to i trochu dobrodružné- jako spát pod stanem. Skoro všichni její řidiči jí přezdívali stejně- Líza, Lízina. Říkalo se také, že kolem ní nesmíš projít v montérkách- všimne si toho a přitáhne si tě- něco bude chtít opravit…
Firma, kde jsem pracoval, se zabývala likvidací starých ekologických zátěží a nebezpečných odpadů. Auto sloužilo k dopravě těchto materiálů. Měl jsem závozníka a když jsme museli někde přespat, bylo to vždy v hotelu. Lepším a se snídaní. Začínala druhá půle devadesátých let a Česko bylo dle tvrzení našich mocných ekonomickým tygrem východní evropy. Jenže ze dne na den tygr asi něco špatného sežral a pošel. S ekonomikou zamávaly tzv. „Klausovy balíčky“ a vše co do té doby rostlo a zdánlivě prosperovalo, náhle padlo na zadek. A tak firemních zakázek na likvidaci ubývalo a na Liazku se musel platit drahý leasing. Začal jsem tedy jezdit i pro jiné firmy jako smluvní dopravce. Firma mi odebrala a propustila závozníka a když jsem někde musel přespat, odteď už jen v kabině vozu. Takhle už mi tak pohodlná nepřišla. Zato dobrodružnější to mnohdy bylo mnohem více než na zahradě pod stanem.
CHEMICKÉ LIMONÁDY A POHŘEBNÍ ZELENINA
„Pojedeš do Brna a Uherského Hradiště, tam povezeš limonády. NĚKDE přespíš, ráno naložíš v Nedakonicích staré železniční olejové kondenzátory a dovezeš do Žamberka. Návrat domů a druhý den údržba auta.“
„Hmm a ve volných chvílích se můžu učit štrykovat, že bych třeba pod hlavičkou firmy ještě prodával svetry…“
„Říkal jsi něco, Martine?“
„Jenom, že budu tři dny v tahu, dost najedu a dost naložím.“
„Buď rád, že máš práci!“
Jasně. Zaklínadlo doby. Tak jsem naložil limonády a vyjel. Vykládat jsem měl na dvou místech. Brno, Uherské Hradiště. Přijel jsem do velkoobchodu do Brna, bylo po třetí hodině odpoledne.
„Dobrý den, mám tu vyložit sedm palet. Tady mám dodací list.“
„Ty si nějaké hrr. Tady nési v Praze. Ve štyry končíme…“
„Ještě není ani čtvrt na čtyři, chcete říct, že už mě nevyložíte???“
„My už se chystáme dom, sedm palet…“
„Ukažte mi kam a já vám tam těch sedm palet za deset minut složím sám! Mám hydraulický nakládací čelo a vlastní vozík na palety, potřebuju jet ještě do Uherskýho Hradiště- nemůžu tu spát!“
„Tam už tě sténě nesloží. Ale teď hledím, co to máš napsané na tej plachtě- PŘEPRAVA NEBEZPEČNÝCH A CHEMICKÝCH ODPADŮ. A mně si přivezl v takovém auťáku stoprocentní rakózské štávy za nekřesťanské peníze. To nemožu složiť, nikdo by je nekúpil…“
„Víte co, zavolejte mi šéfa. Nebo radši majitele, jestli tu je!“ začínal jsem lehce nadskakovat, „to auto je čistý, všechno se tam vozí v uzavřených obalech!“
Chlapík se zašklebil: „To su já,“ pronesl a pozoroval mě pobaveně.
„A sakra!“ problesklo mi hlavou.
„Přece nebude tak blbej, aby odmítl zboží, na které čeká a má na něm vydělat. Sám musí vidět, že tím, že zavírají ve čtyři a skoro nikdo tu už není, reálně mě nikdo nevidí. Navíc nejsme na nějaké malé vesničce, aby se to rozneslo. A auto je opravdu čistý. Chemii vozím ve speciálních obalech, na to jsou zákony a předpisy. Alo to tomuhle strejcovi velkopodnikateli asi nevysvětlím. Jenže čuchám, že za tím bude něco jiného.“
„Nemysli si,“ začal se obhajovat, „tady Jarin Černý odvedle si založil obchod se zeleninó. Jenže potřeboval na rozvozy auťák- teho pick upa. Dovézl si teda z raichu mercedesa. Nákladního gombíka pro dva s chlazeným zadkem. Jenže černýho se svítícím křížkem na střeše. Pohřebáka. Sice ho přelakovál na bílo, vymontovál pojezd na rakev a ten křížek na skle přemalovál na mrkvu. Taky říkál že je to čistý a tén „náklad“ byl vždycky v rakvi. Obchody od něj přestaly nakupovat, vedócí nechtěli, aby je zavážel autem po nebožtících. Tak nakonec zkrachovál…“ zakončil pan majitel litanii.
PŘEPRAVNÍ MELOUCH
Už mi bylo naprosto jisté, že má něco za lubem. Snažil jsem se to z něj vytáhnout: „Podívejte se pane majiteli,“ začal jsem mu mazat med v co nejtlustší vrstvě kolem tý jeho - jak jsem začínal tušit - vychcaný tlamy, „mrzelo by mě, kdybyste kvůli takový blbosti přišel o kšeft a já to vezl zpátky. Nakonec ale... mě by to bylo jedno. Vy byste mi podepsal, že jste to nepřijal, akorát byste vydělal o něco míň. No a já bych byl o den dřív doma. Já jsem jenom zaměstnanec a…“
„Počkéte… Nejak se teda domluvíme. Na to že ste cajzl, (pražák) se s vama dá mluviť…“
„Vždyť s váma taky. Jste takovej rozvážnej- tipoval bych vás spíš někam k Olomouci, než na Brňáka…“ pokračoval jsem v kolemhubní medomazbě. Nebyl jsem psycholog. Měl jsem ze svých častých cest na moravu naposlouchanou mluvu a chlapík zněl spíš jako z Hané, než že by mluvil hantecem.
Chlap na mě koukal s otevřenou pusou: „No právě… Mám ještě druhé obchod v Hulíně a tři palety…“
„To jste měl říct dřív! Jedu ještě do Uherskýho Hradiště, tak nepojedu přes Bučovice, ale vezmu to horem přes Kroměříž…“
„No jo, ale co za to?“ ptal se opatrně novodobý Baťa.
„Že mě- ještě dneska- tady i v Hulíně bez keců složíte!“
„Ale tam budeš nejdřív před šestó…“
„Jste šéf, zavolejte tam, stačí mi někdo, kdo tam na šestou přijede, ukáže, kam to složím a papíry mi potvrďte tady.“
„Ja, to by šlo.“ Mlasknul spokojeně.
A tak jsem se mimo plán ocitl v Hulíně. Bylo před půl sedmou večerní. Konečně jsem měl vyložený celý náklad pro Brno a ptal jsem se, kudy se vymotat na hlavní na Napajedla.
„Estli jedete ještě do teho Hradišťa, tam už vás nevyloží. A těžko tam budete někde parkovať.“ upozorňoval mě skladník z velkoobchodu „U Vykuka“- jak jsem ho pro sebe překřtil.
Na tom asi něco bude. Přespím tady v Hulíně u pumpy. Zajel jsem k čerpačce. Odstavil auto, zatáhl závěsy a chystal se na kutě- alespoň se pořádně vyspím. Najednou zabouchání na dveře.
„Tady nemožete stávať. Je tu zákaz!“
„Pumpa je přece soukromá, tady zákaz nočního stání neplatí, ne?“
„Soukromá, ale malá! Jeďte za město, nebo na nádraží! Tady zacláníte…“
NOC V NÁDRAŽNÍM PEKLE
Zajel jsem tedy na nádraží a zaparkoval na jeho nákladové části. I když jsem tu byl poprvé, bylo mi jasné, že tady nikomu překážet nebudu. Bylo to něco, čemu by se v americkém románu řeklo „bohem opuštěné místo“. Zatáhl jsem záclonky, lehl si na lehátko v zadní části kabiny a usnul. Náhle mě probudil hluk a záchvěvy auta. Slyšel jsem kroky na korbě. Auto bylo jen s plachtou a lanko, které ji upevňuje, jsem měl nezamčené. Problém je, že s náklaďákem se nedá odjet ihned. Nejdříve se musí napumpovat vzduch do brzdové soustavy. To se děje kompresorem jen za běžícího motoru. A trvá to minimálně deset minut. Do té doby se nedá odjet, protože kola jsou zablokovaná pružinami v brzdových válcích. Tyto pružiny přetlačí právě až tlak vzduchu v brzdové soustavě. A ten jsem v tlakových nádržích v půli noci už neměl. Bylo to dáno drobnými netěstnostmi v soustavě- dílenské zpracování stále nebylo srovnatelné s konkurenčními značkami. Pootevřel jsem okénko a zaposlouchal se. Zároveň jsem se snažil pozorovat okolí mezýrkou mezi závěsem a okénkem. Jestli bylo toto místo opuštěno bohem, v noci jeho přítomnost svým počtem bohatě vynahrazovali bezdomovci.
„Má tam chlast, nebo nějaků elektroniku?“ znělo vně auta z křovisek a stínů.
„Počkaj, posvítím si sirků…“ ozvalo se z korby.
„Hovno tu má, jen nejaký rajčatový blivajz v krabicách!“
Vzpomněl jsem si na Vykuka v Brně a jeho námitky. Zavolal jsem do tmy:
„Viděli jste ten nápis na plachtě? Ve všech těch džusech jsou nějaký bakterie, plísně a bacily. Vezu to do Zlína na spalovnu. Ale jestli chcete, klidně si dejte. Voteče vám krk a udusíte se!“
Dál jsem na nic nečekal a nastartoval. Na ukazatelech vzduchu nula. I když to studenému motoru nedělá dobře, zmáčkl jsem plyn k zemi a hnal vzduch do nádrží. Když se zvedly ručičky do půlky, zařadil jsem a cukavě se odlepil z místa. Bylo mi jedno, zda vetřelec ještě je, či není na korbě. Ať si vyskočí na semaforu, ale tady na místě bych čelil přesile. Dojel jsem opět k pumpě. Zkontroloval korbu, vetřelec asi někde ve tmě opravdu stačil vyskočit. Nebyl tam a šťávy na paletách byly neporušené. Zašel jsem za pumpařkou, která mě večer vyhnala:
„Budu tady zbytek noci parkovat! Klidně na mě zavolejte policajty, stejně mě nebudou mít jak odtáhnout. Když mě tu necháte, ráno si u vás koupím snídani, vyseru se a natankuju za tři tisíce. Teď jdu spát!“ pumpařka přikyvovala a už nic nenamítala. Ráno jsem splnil vše, co jsem v noci slíbil a odjel směr Hradiště. Tam bez komplikací vyložil zbytek nákladu v začínajícím nadnárodním řetězci a rozhodl se, že si tam rovnou nakoupím jídlo na cestu. U pumpy zas tak velký výběr nebyl.
CHUDEJM VSTUP ZAKÁZÁN
Vlítl jsem s vozíkem dovnitř a hrnul se ke vchodu. Bylo tam něco jako recepce.
„Hmm, tak tohle bude konečně ten západ…“ pomyslel jsem si potom, co mě slečna na recepci pozdravila a mile se usmála. Jenže přede mnou turniket, jako dříve v metru.
„Počkejte pane! Vaši kartičku!“ zavolala slečna.
„Já kartičku nemám, ale to nevadí, vlastně jsem u vás poprvé a chci jen pár drobností, žádnou slevu nepotřebuju!“
„Ale bez kartičky a registrace tam nemůžete!“
„Tak mě teda zaregistrujte no…“ odvětil jsem nakvašeně.
„Tady je to jen pro podnikatele, musel byste mít IČO!“ pronesla a podívala se na mě jako hraběnka na podzámeckou lůzu. Fakt, že jsem byl v montérkové kombinéze, mi v době fialových sak a úzkých kožených kravat poměrně zhoršoval vyjednávací pozici.
„No, IČO mám,“ vzpomněl jsem si na nutnost kvůli vedlejšáku, který jsem velmi sporadicky vykonával pro jednu pojišťovnu.
„No vidíte,“ podívala se na mě zase smířlivěji. „Tak mi půjčte občanku, živnosťák a za pět minut můžete nakupovat.“
„Ale já tu mám jen občanku. Ale IČO si pamatuju…“
„Tak to bohužel, já musím papíry k IČu ofotit do registrace.“
„Ach jo, já jsem váš dodavatel, pusťte mě tam prosím, chci si koupit jen pár rohlíků a nějakou uzeninu, nebo paštiku a limču na cestu…“
„No tak to vám stejně nemůžeme prodat. Rohlíků musíte vzít minimálně bednu a paštik karton. Nejmenší balení uzenin teď máme pětikilovku párků a limonády prodáváme na basy. Ale výhodnější je vzít paletu…“
Koukal jsem na ní jak na mimozemšťanku.
„Tak vám tedy pěkně děkuju…“ pronesl jsem a otočil se i s vozíkem zpátky.
„Počkejte!“ zavolala o poznání smířlivěji.
„Ano?!“ zvolal jsem v nadějí v hlase. Moje kolegyně v kancelářích vždy říkaly, že v té montérkové kombinéze vypadám sexy! Třeba to na ní zabralo a rozmyslela se- mám hlad, že bych tu bednu rohlíků i s pětikilovkou párků asi cestou spráskal…
„Já jenom… Tady doprava asi půl kilometru ve staré zástavbě je taková jídelna s řeznictvím. Zkuste to tam, já tam chodím taky. Jinak bych tu chcípla hlady…“ dodala pološeptem. Pochopil jsem. Taky jen hraběnčina poddaná. Vyšel jsem smutně ven a tam na mě promluvil pán, který kousek od naší rozpravy platil u nedaleké pokladny. Tlačil před sebou vozík se zbožím.
„To nemá cenu, ona vás tam pustit nemůže. Je to divný, nakupuju tu, ale sám to nechápu. Podle mě by museli utržit víc… Tady máte…“ a podával mi zabalený toustový chléb, čtyři paštiky, co vyloupl z kartonu a jednu limču z basy.
„Děkuju moc.“ a podával jsem mu stovku.
„To nechte bejt… Když jste ten dodavatel…“
„Tak ještě jednou díky, jste tady na Moravě za dva dny první, kdo…“ rozesmál se.
„Jestli to nebude tím, že jsem se sem přiženil z Prahy, tady ani kuře nehrabe zadarmo.“
„No jo, ani mě netrklo, že nemluvíte po jejich… A s tím kuřetem máte pravdu, nebudu vás zdržovat tím, co jsem tu za dva dny zažil. Ale konkrétně tady mě zarazilo, že i ty vozejky pronajímaj za deset korun do tý kasičky na madle. Ale já jim vypálil rybník. Nezalígroval jsem ho k těm ostatním, předal jsem ho paní za mnou a desetikorunu, co mi dávala jsem odmítnul. Alespoň ona ušetří a oni budou o deset korun chudší!“ pán na mě vykulil oči.
„Tady máte ještě jednu limču a příště to zalígrujte. To není kasička, ta desetikoruna vám vypadne zpátky…“ připadal jsem si jako úplný blbec a druhou limču už s díky odmítnul.
Časem jsem do toho řetězce- už u nás doma zašel s registrací IČa a občankou a vysněnou kartičku plus doprovod jedna osoba obdržel. Ale časem jsem zjistil, že není moc výhodné koupit výhodně třicetikilový karton mražených kuřecích stehen v kuse a půl dne je rozbíjet kladivem na jednotlivé porce. Jednak jsme potom půl roku jedli jen kuřecí a v menších obchodech se to samé v rozumných akcích dalo koupit na jednotlivé balíčky.
Vlítl jsem s vozíkem dovnitř a hrnul se ke vchodu. Bylo tam něco jako recepce.
„Hmm, tak tohle bude konečně ten západ…“ pomyslel jsem si potom, co mě slečna na recepci pozdravila a mile se usmála. Jenže přede mnou turniket, jako dříve v metru.
„Počkejte pane! Vaši kartičku!“ zavolala slečna.
„Já kartičku nemám, ale to nevadí, vlastně jsem u vás poprvé a chci jen pár drobností, žádnou slevu nepotřebuju!“
„Ale bez kartičky a registrace tam nemůžete!“
„Tak mě teda zaregistrujte no…“ odvětil jsem nakvašeně.
„Tady je to jen pro podnikatele, musel byste mít IČO!“ pronesla a podívala se na mě jako hraběnka na podzámeckou lůzu. Fakt, že jsem byl v montérkové kombinéze, mi v době fialových sak a úzkých kožených kravat poměrně zhoršoval vyjednávací pozici.
„No, IČO mám,“ vzpomněl jsem si na nutnost kvůli vedlejšáku, který jsem velmi sporadicky vykonával pro jednu pojišťovnu.
„No vidíte,“ podívala se na mě zase smířlivěji. „Tak mi půjčte občanku, živnosťák a za pět minut můžete nakupovat.“
„Ale já tu mám jen občanku. Ale IČO si pamatuju…“
„Tak to bohužel, já musím papíry k IČu ofotit do registrace.“
„Ach jo, já jsem váš dodavatel, pusťte mě tam prosím, chci si koupit jen pár rohlíků a nějakou uzeninu, nebo paštiku a limču na cestu…“
„No tak to vám stejně nemůžeme prodat. Rohlíků musíte vzít minimálně bednu a paštik karton. Nejmenší balení uzenin teď máme pětikilovku párků a limonády prodáváme na basy. Ale výhodnější je vzít paletu…“
Koukal jsem na ní jak na mimozemšťanku.
„Tak vám tedy pěkně děkuju…“ pronesl jsem a otočil se i s vozíkem zpátky.
„Počkejte!“ zavolala o poznání smířlivěji.
„Ano?!“ zvolal jsem v nadějí v hlase. Moje kolegyně v kancelářích vždy říkaly, že v té montérkové kombinéze vypadám sexy! Třeba to na ní zabralo a rozmyslela se- mám hlad, že bych tu bednu rohlíků i s pětikilovkou párků asi cestou spráskal…
„Já jenom… Tady doprava asi půl kilometru ve staré zástavbě je taková jídelna s řeznictvím. Zkuste to tam, já tam chodím taky. Jinak bych tu chcípla hlady…“ dodala pološeptem. Pochopil jsem. Taky jen hraběnčina poddaná. Vyšel jsem smutně ven a tam na mě promluvil pán, který kousek od naší rozpravy platil u nedaleké pokladny. Tlačil před sebou vozík se zbožím.
„To nemá cenu, ona vás tam pustit nemůže. Je to divný, nakupuju tu, ale sám to nechápu. Podle mě by museli utržit víc… Tady máte…“ a podával mi zabalený toustový chléb, čtyři paštiky, co vyloupl z kartonu a jednu limču z basy.
„Děkuju moc.“ a podával jsem mu stovku.
„To nechte bejt… Když jste ten dodavatel…“
„Tak ještě jednou díky, jste tady na Moravě za dva dny první, kdo…“ rozesmál se.
„Jestli to nebude tím, že jsem se sem přiženil z Prahy, tady ani kuře nehrabe zadarmo.“
„No jo, ani mě netrklo, že nemluvíte po jejich… A s tím kuřetem máte pravdu, nebudu vás zdržovat tím, co jsem tu za dva dny zažil. Ale konkrétně tady mě zarazilo, že i ty vozejky pronajímaj za deset korun do tý kasičky na madle. Ale já jim vypálil rybník. Nezalígroval jsem ho k těm ostatním, předal jsem ho paní za mnou a desetikorunu, co mi dávala jsem odmítnul. Alespoň ona ušetří a oni budou o deset korun chudší!“ pán na mě vykulil oči.
„Tady máte ještě jednu limču a příště to zalígrujte. To není kasička, ta desetikoruna vám vypadne zpátky…“ připadal jsem si jako úplný blbec a druhou limču už s díky odmítnul.
Časem jsem do toho řetězce- už u nás doma zašel s registrací IČa a občankou a vysněnou kartičku plus doprovod jedna osoba obdržel. Ale časem jsem zjistil, že není moc výhodné koupit výhodně třicetikilový karton mražených kuřecích stehen v kuse a půl dne je rozbíjet kladivem na jednotlivé porce. Jednak jsme potom půl roku jedli jen kuřecí a v menších obchodech se to samé v rozumných akcích dalo koupit na jednotlivé balíčky.
Když mi po letech zrušili registraci pro malý obrat, ani jsem nelitoval.
KOUSAVÝ OLEJÍČEK S FRANCOUZSKÝM JMÉNEM
I přes šlechetný dar od pražského podnikatele na Moravě jsem skočil na teplé jídlo dle doporučení slečny z řetězce. Po výborné dršťkovce se čtyřma rohlíčkama a sekačce s bramborovým salátem jsem se vydal směr nádraží Nedakonice. Z Hradiště půl hodinky cesty. Na nádraží už na mě čekali a pomáhali nakládat sudy s kondenzátory. Jenže ne všechny byly předpisově zavřené. Chtě nechtě jsem si opět vzpomněl na strejce, který- byť na oko- odmítal převzít džusy z auta, co vozí odpady. Naklonil jsem jeden ze stojících dvousetlitrových sudů naučeným grifem, abych ho posunul do mezery na korbě. Jenže neměl připevněné víko. To odskočilo a na mě vyšplouchla několikalitrová dávka oleje.
„Do prdele!!! To nevíte, že ty sudy maj´bejt pro přepravu zavřený???!!!“
„Nám někdo ukradnul pár těch obručí na zavírání… Ale to není dobrý, že ste se tým svinstvem polil. Říkali, že si máme dát bacha…“
„Sakra, máte tu někde sprchy?“
„Měli zme, ale zrušili je. Tady se každý okúpe doma. Nésme princezny…“
„No paráda!“ budu muset zastavit někde u pumpy, kde mají sprchy. Viděl jsem to na piktogramech stokrát a divil jsem se, proč na čerpačce sprchy. Teď to využiju. Takhle se do civilu převlíknout nemůžu, zamastil bych si ho. Náhradní montérky jsem bohužel neměl. Vyjel jsem na Žamberk, kde tyto kondenzátory ekologicky likvidovali. Před sebou minimálně tři a půl hodiny cesty. Jenže po deseti minutách mě vše potřísněné začalo pekelně pálit. Zastavil jsem a začal si rozepínat kombinézu. Sundal jsem tričko, měl jsem úplně červené břicho. A pálilo to i níže…
„Sakra, co to je za svinstvo…“ přemítal jsem. Deklarovaný byl jen olej. O žíravosti ani slovo. Ani podle kódu odpadu. Zastavil jsem u velké značkové čerpací stanice.
„Dobrý den, máte tu sprchy?“ koukali na mě, jako kdybych jim chtěl uprostřed prodejny zasadit stromek…
„Tak si vezmu patery noviny a čtyři role toaleťáku.“
„Ty noviny si ale berete patery stejné…“ namítala prodavačka.
„Já vím, já je… No, nepotřebuju na čtení. Odpověděl jsem popravdě, aniž by mi došly následky. Dívali se ještě blběji a myslím, že došli k názoru, že jsem se posral. V tu chvíli mi to bylo jedno. V kabině jsem si vycpal trenky a montérky novinami a papírem. Konečně jsem ocenil, že se tam mohu postavit- v sedě by to šlo hůř. Pohledům zvenčí jsem pozornost nevěnoval, šlo mi přece o… No o život přímo ne, ale obával jsem se případné amputace. V Žamberku byla naštěstí domluvená vykládka a čekali na mě. Okamžitě po vystoupení z auta jsem oslovil nejbližší přístojící:
„Dobrý den, měli byste o mě vědět. Vezu kondenzátory z Nedakonic. Je tu prosím vás někdo chemik, nebo někdo, kdo ví co se do těch kondenzátorů leje?“
„No to bych mohla být já…“ promluvila samozřejmě nejmladší, nejhezčí a vlastně jediná žena. „Co by vás zajímalo?“
Chvíli jsem váhal, ale pak jsem šel s pravdou ven.
„A jestli bych se tu mohl někde osprchovat…“ na to se začali všichni smát. To mě trochu uklidnilo. Kdyby to bylo nějaké radioaktivní svinstvo, asi by byli vážnější.
„No tak vítej v klubu, smál se postarší chlapík. V klubu pokousaných Francouzem!“
Koukal jsem asi nechápavě, tak hned dovysvětloval:
„To je šerýlek- šeryl, francouzskej kondenzátorovej olej. Výborný vlastnosti, ale je svině mírně žíravej- kyselej. Ve sprše se odrhni solvinou, tady inženýrka ti dá slabej sodnej roztok, tím to zneutralizuj- jenom pozor na dyndóna,“ všichni se začali smát, až na mladou inženýrku.
„Nechte toho chlapi, každej kdo jste se tím poprvé polil, jste byl vyplašenej. A to jste s tím nemuseli přejet půlku republiky. Pojďte, odvedu vás do sprch.“
Popadl jsem civil a běžel za ní.
„Tady máte ručník, solvina a mýdlo tam budou. Mýdlo je trochu zásaditý, už to vám pomůže a tady máte roztok jedlý sody, tím se spláchnete a nakonec vodou. A tady ještě indulona. Tou se pak namažte. Nechte si jí,“ koukla na moje složený džíny a tričko a pronesla ještě: „Škoda.“
„Jako čeho?“
„Že jdete z tý kombinézy. Je to divný, ale vypadáte v tom sexy…“ usmála se, „nejezdíte někdy okolo?“ zeptala se s jiskřičkou v oku.
„Vlastně ani ne, ale moc děkuju…“
„Tak jo, dejte se dohromady, chlapi vás zatím vyloží a šťastnou cestu domů.“ pokývla. Přes Žamberk i do té firmy jsem nakonec ještě mnohokrát jel, ale už jsem se nikdy nepotkali.
JEDEN DEN NEPODMÍNĚNĚ
Ze Žamberka jsem zamířil směr Praha. Za tři hodiny budu v garážích, za čtyři doma. Možná už po tmě. Těším se, jenže zítra musím na autě ještě udělat údržbu. Víkend, nevíkend, v pondělí musí být auto nachystané. Čeká mě výměna oleje a filtrů, to je vcelku brnkačka a mazání podvozku. Když není montážní jáma a elektrický lis na vazelínu- těžká pakárna… Domů jsem přijel opravdu už večer. Vítala mě Jitka s malým Míšou:
„Moc jsme se na tebe těšili! Jaký byly ty skoro tři dny, co jsme se neviděli? Proč si odněkud nezavolal? Co budeme dělat zítra?“
„No, bylo to … Jako vždycky. Pracovní.“ odpovídal jsem pomalu. Tenkrát jsem měl pocit, že to ani vyprávět nejde, mysleli by, že si vymýšlím.
„Promiň, jsem unavenej. Mám za sebou jedenáctset kilometrů a nějaký nakládání, vykládání. Půjdu se osprchovat.“ svlékl jsem kalhoty a tričko a mířil do koupelny.
„Počkej! Tys´ byl někde v bazénu, nebo na koupališti? Máš úplně červený břicho, jako kdybys skočil placáka do vody!“
„To je popálený od oleje…“
„Ty jsi skákal do oleje???! Vařícího???!“
„Ale ne, on byl kyselej a je to politý. A zítra… Musím zajet do práce na údržbu. Ale budou to tak tři hodinky a potom můžeme jet na někam na výlet…“
Jitka vzdychla a pronesla, že tam stejně skejsnu celej den, to už zná…
KOUSAVÝ OLEJÍČEK S FRANCOUZSKÝM JMÉNEM
I přes šlechetný dar od pražského podnikatele na Moravě jsem skočil na teplé jídlo dle doporučení slečny z řetězce. Po výborné dršťkovce se čtyřma rohlíčkama a sekačce s bramborovým salátem jsem se vydal směr nádraží Nedakonice. Z Hradiště půl hodinky cesty. Na nádraží už na mě čekali a pomáhali nakládat sudy s kondenzátory. Jenže ne všechny byly předpisově zavřené. Chtě nechtě jsem si opět vzpomněl na strejce, který- byť na oko- odmítal převzít džusy z auta, co vozí odpady. Naklonil jsem jeden ze stojících dvousetlitrových sudů naučeným grifem, abych ho posunul do mezery na korbě. Jenže neměl připevněné víko. To odskočilo a na mě vyšplouchla několikalitrová dávka oleje.
„Do prdele!!! To nevíte, že ty sudy maj´bejt pro přepravu zavřený???!!!“
„Nám někdo ukradnul pár těch obručí na zavírání… Ale to není dobrý, že ste se tým svinstvem polil. Říkali, že si máme dát bacha…“
„Sakra, máte tu někde sprchy?“
„Měli zme, ale zrušili je. Tady se každý okúpe doma. Nésme princezny…“
„No paráda!“ budu muset zastavit někde u pumpy, kde mají sprchy. Viděl jsem to na piktogramech stokrát a divil jsem se, proč na čerpačce sprchy. Teď to využiju. Takhle se do civilu převlíknout nemůžu, zamastil bych si ho. Náhradní montérky jsem bohužel neměl. Vyjel jsem na Žamberk, kde tyto kondenzátory ekologicky likvidovali. Před sebou minimálně tři a půl hodiny cesty. Jenže po deseti minutách mě vše potřísněné začalo pekelně pálit. Zastavil jsem a začal si rozepínat kombinézu. Sundal jsem tričko, měl jsem úplně červené břicho. A pálilo to i níže…
„Sakra, co to je za svinstvo…“ přemítal jsem. Deklarovaný byl jen olej. O žíravosti ani slovo. Ani podle kódu odpadu. Zastavil jsem u velké značkové čerpací stanice.
„Dobrý den, máte tu sprchy?“ koukali na mě, jako kdybych jim chtěl uprostřed prodejny zasadit stromek…
„Tak si vezmu patery noviny a čtyři role toaleťáku.“
„Ty noviny si ale berete patery stejné…“ namítala prodavačka.
„Já vím, já je… No, nepotřebuju na čtení. Odpověděl jsem popravdě, aniž by mi došly následky. Dívali se ještě blběji a myslím, že došli k názoru, že jsem se posral. V tu chvíli mi to bylo jedno. V kabině jsem si vycpal trenky a montérky novinami a papírem. Konečně jsem ocenil, že se tam mohu postavit- v sedě by to šlo hůř. Pohledům zvenčí jsem pozornost nevěnoval, šlo mi přece o… No o život přímo ne, ale obával jsem se případné amputace. V Žamberku byla naštěstí domluvená vykládka a čekali na mě. Okamžitě po vystoupení z auta jsem oslovil nejbližší přístojící:
„Dobrý den, měli byste o mě vědět. Vezu kondenzátory z Nedakonic. Je tu prosím vás někdo chemik, nebo někdo, kdo ví co se do těch kondenzátorů leje?“
„No to bych mohla být já…“ promluvila samozřejmě nejmladší, nejhezčí a vlastně jediná žena. „Co by vás zajímalo?“
Chvíli jsem váhal, ale pak jsem šel s pravdou ven.
„A jestli bych se tu mohl někde osprchovat…“ na to se začali všichni smát. To mě trochu uklidnilo. Kdyby to bylo nějaké radioaktivní svinstvo, asi by byli vážnější.
„No tak vítej v klubu, smál se postarší chlapík. V klubu pokousaných Francouzem!“
Koukal jsem asi nechápavě, tak hned dovysvětloval:
„To je šerýlek- šeryl, francouzskej kondenzátorovej olej. Výborný vlastnosti, ale je svině mírně žíravej- kyselej. Ve sprše se odrhni solvinou, tady inženýrka ti dá slabej sodnej roztok, tím to zneutralizuj- jenom pozor na dyndóna,“ všichni se začali smát, až na mladou inženýrku.
„Nechte toho chlapi, každej kdo jste se tím poprvé polil, jste byl vyplašenej. A to jste s tím nemuseli přejet půlku republiky. Pojďte, odvedu vás do sprch.“
Popadl jsem civil a běžel za ní.
„Tady máte ručník, solvina a mýdlo tam budou. Mýdlo je trochu zásaditý, už to vám pomůže a tady máte roztok jedlý sody, tím se spláchnete a nakonec vodou. A tady ještě indulona. Tou se pak namažte. Nechte si jí,“ koukla na moje složený džíny a tričko a pronesla ještě: „Škoda.“
„Jako čeho?“
„Že jdete z tý kombinézy. Je to divný, ale vypadáte v tom sexy…“ usmála se, „nejezdíte někdy okolo?“ zeptala se s jiskřičkou v oku.
„Vlastně ani ne, ale moc děkuju…“
„Tak jo, dejte se dohromady, chlapi vás zatím vyloží a šťastnou cestu domů.“ pokývla. Přes Žamberk i do té firmy jsem nakonec ještě mnohokrát jel, ale už jsem se nikdy nepotkali.
JEDEN DEN NEPODMÍNĚNĚ
Ze Žamberka jsem zamířil směr Praha. Za tři hodiny budu v garážích, za čtyři doma. Možná už po tmě. Těším se, jenže zítra musím na autě ještě udělat údržbu. Víkend, nevíkend, v pondělí musí být auto nachystané. Čeká mě výměna oleje a filtrů, to je vcelku brnkačka a mazání podvozku. Když není montážní jáma a elektrický lis na vazelínu- těžká pakárna… Domů jsem přijel opravdu už večer. Vítala mě Jitka s malým Míšou:
„Moc jsme se na tebe těšili! Jaký byly ty skoro tři dny, co jsme se neviděli? Proč si odněkud nezavolal? Co budeme dělat zítra?“
„No, bylo to … Jako vždycky. Pracovní.“ odpovídal jsem pomalu. Tenkrát jsem měl pocit, že to ani vyprávět nejde, mysleli by, že si vymýšlím.
„Promiň, jsem unavenej. Mám za sebou jedenáctset kilometrů a nějaký nakládání, vykládání. Půjdu se osprchovat.“ svlékl jsem kalhoty a tričko a mířil do koupelny.
„Počkej! Tys´ byl někde v bazénu, nebo na koupališti? Máš úplně červený břicho, jako kdybys skočil placáka do vody!“
„To je popálený od oleje…“
„Ty jsi skákal do oleje???! Vařícího???!“
„Ale ne, on byl kyselej a je to politý. A zítra… Musím zajet do práce na údržbu. Ale budou to tak tři hodinky a potom můžeme jet na někam na výlet…“
Jitka vzdychla a pronesla, že tam stejně skejsnu celej den, to už zná…
Druhý den jsem přijel hned ráno, chtěl jsem být opravdu co nejdříve doma. Nastartoval jsem, nafoukal vzduch a objel blok, aby olej nebyl motor úplně studený. Vypustil olej do vany, slil do sudu k tomu určenému. Vyměnil filtr a jeho těsnící kroužek, vyčistil odstředivý filtr, hlavně správně smontovat dohromady. Zašroubovat výpustní šrouby, těsnění jsou ještě dobrá, měnit je nebudu. Nalít dvaadvacet litrů oleje a je to. Teď to horší. Mazání podvozku.
Musím nastartovat a dofoukat vzduch. Pérování je tu vzduchové a udržuje auto v určité výšce. Kdyby nebyl v nádržích potřebný tlak vzduchu, auto je kleslé a ani pod něj nevlezu. Na samotné mazání motor ale vypnu. Udusil bych se čoudem z výfuku. I tady na volném prostranství před dílnou štípou oči. Dovnitř dílny nezajedu, auto je moc vysoké, nevejde se.
Nechám ale zapnutý klíček. Auto může klesnout třeba tím, že pofoukne větřík, zahýbe s ním (protože, zaplachtovaná korba se chová jako plachetnice) a ventily upustí trochu vzduchu. V tom případě výšková čidla dotlačí vzduch z nádrží znova do měchů. Ty udržují stálou výšku. Vše ale jen při zapnutém zapalování, pro přístroje je potřeba vzduch i elektřina.
Beru si naplněný ruční lis na vazelínu a lezu pod auto. Začínám odzadu. Nasazuji hadici lisu na mazací místa, která musím předtím očistit. Většinou stačí rukavice a setřít vrstvu mastné špíny. Potom několikrát zapumpovat a je to. Sundat a mohu jít dál. Sunu se kupředu. Ramena a suvné tyče nápravy. Brzdové klíče, kardan.
„Kdyby to šlo takhle udělat u člověka,“ uvažuju. „Zboku kolene a na páteři by byly mazničky. Člověk by přišel k doktorovi a ten by vzal sterilní lis s vazelínou a místo prášků, nebo operace promáznul. Od určitého věku samozřejmě. Na mladejch holkách by ještě maznice nebyly. I když já sám bych už do pravýho kolene možná trošku… Ale ne ne, trhala by mi džíny… No a všechny tchýně by měly mazničky zboku na hlavě. Na sanici, aby se jim nezadřela. Většina jich chodí na operaci s kolenama, páteří, ale se zadřenou sanicí žádnou neznám. Kdyby to pánbůh otočil a dal jim klouby z čelisti do kolen a kyčlí, všechny ty baby by mohly běhat maraton. Na olympiádě. A vyhrávaly by. Jen by chudinky s těma kolenníma kloubama na hubě blbě vypadaly a k stáru byly němé.“ uchechtnul jsem se.
„Moment, nemudruj a mazej!“ řekl jsem si v duchu a pokračoval dopředu auta.
„Přední náprava a hotovo. Můžu vylézt ven. Nemůžu. A sakra. Trvalo mi to tak dlouho a větřík pokyvoval s autem, až se vzduch z nádrží kýváním ventily vypustil a auto kleslo. Mezi přední a první zadní nápravou mám prostor pro přežití, můžu se tam i postavit vkleče na čtyři- ale zpod auta nevylezu. Zboku jsou přišroubované plechové protihlukové panely a pod ty se nevejdu.
Beru si naplněný ruční lis na vazelínu a lezu pod auto. Začínám odzadu. Nasazuji hadici lisu na mazací místa, která musím předtím očistit. Většinou stačí rukavice a setřít vrstvu mastné špíny. Potom několikrát zapumpovat a je to. Sundat a mohu jít dál. Sunu se kupředu. Ramena a suvné tyče nápravy. Brzdové klíče, kardan.
„Kdyby to šlo takhle udělat u člověka,“ uvažuju. „Zboku kolene a na páteři by byly mazničky. Člověk by přišel k doktorovi a ten by vzal sterilní lis s vazelínou a místo prášků, nebo operace promáznul. Od určitého věku samozřejmě. Na mladejch holkách by ještě maznice nebyly. I když já sám bych už do pravýho kolene možná trošku… Ale ne ne, trhala by mi džíny… No a všechny tchýně by měly mazničky zboku na hlavě. Na sanici, aby se jim nezadřela. Většina jich chodí na operaci s kolenama, páteří, ale se zadřenou sanicí žádnou neznám. Kdyby to pánbůh otočil a dal jim klouby z čelisti do kolen a kyčlí, všechny ty baby by mohly běhat maraton. Na olympiádě. A vyhrávaly by. Jen by chudinky s těma kolenníma kloubama na hubě blbě vypadaly a k stáru byly němé.“ uchechtnul jsem se.
„Moment, nemudruj a mazej!“ řekl jsem si v duchu a pokračoval dopředu auta.
„Přední náprava a hotovo. Můžu vylézt ven. Nemůžu. A sakra. Trvalo mi to tak dlouho a větřík pokyvoval s autem, až se vzduch z nádrží kýváním ventily vypustil a auto kleslo. Mezi přední a první zadní nápravou mám prostor pro přežití, můžu se tam i postavit vkleče na čtyři- ale zpod auta nevylezu. Zboku jsou přišroubované plechové protihlukové panely a pod ty se nevejdu.
Jak jsem si mohl nevšimnout, že auto klesá?! Zkusím to pod přední nápravou, tam bych se mohl protáhnout… Ne, nevejdu se. Je sobota, nikdo není v práci. Vrátný chodí na obchůzku! Jo, ale až po sedmé večer. Teď je půl jedenáctý dopoledne. Je dobrý, že nemrzne. Ale i tak je mi od země trochu chladno.
No jo, ale co když vrátnej na obchůzku nepůjde? Nebo nezajde sem k dílnám? Je to přece jen v rohu areálu, vidí sem z padesáti metrů. To je blbý, pod autem mě přes ty plechy neuvidí… Jsem vůl. Ty boky byly dřív přišroubovaný křídlovýma matkama. Daly se povolit rukou, nebo i kleštěma, kamenem. Vyměnil jsem je za klasický. Přišlo mi, že by je kdokoliv mohl povolit… No to ano. Třeba pitomec, kterej se nechal uvěznit pod autem. Klasický matky rukou nepovolím. Nejdříve sem půjde stoprocentně někdo až v pondělí ráno, protože tu parkujou ostatní auta. Bez jídla vydržím. Ale co chlad v noci? A nemám co pít. Možná kdyby pršelo. Byl bych vděčný i za louži z deště. Jenže podle předpovědi má být jasno. Je teprve sobota odpoledne a už se mi žízní lepí jazyk.
Taková blbá náhoda. A je to vůbec náhoda? Asi je to za to, že jsem se často vymlouval na služební cestu a šel s kolegama někam na tah. Vrátil jsem se v sobotu odpoledne s tím, že náklaďáky na silnice v pátek odpoledne a v sobotu ráno nesmí a já někde zůstal. Mezitím jsem se stihnul vrátit v pátek dopoledne a potom… Jsem zkrátka idiot. Ale rozsudek smrti ? To snad je moc. Chce se mi brečet. Ne nad sebou. Vidím Jitku s malým, jak na mě xkrát čekali a já byl někde v prachu. Ať už skutečně pracovně, nebo s klukama z práce na tahu. Proč vlastně pořád zdrhám? Hmm, je nás v tý rodině trochu víc, než snesu.
Bydlíme u rodičů manželky, takže ušetříme na nájmu, hypotéce a tak. Vím, co říkají někteří kolegové ve vlastním. Náklady na bydlení jsou šílený. Jenže já jsem se stal dalším jejich dítětem a dítě musí poslouchat… A jsem srab, tak radši zdrhám… Jak si mě kluk bude jednou pamatovat? Jako někoho, kdo pořád nebyl doma a když náhodou byl, tak skákal, jak se písklo… A neskákal jedině, když přišel pozdě večer, motal se, smrděl chlastem a vyřvával, že se nikoho nebojí. A nebál. Ale jen do rána. Než vystřízlivěl.
Vzchop se!!! Přemýšlej!!! Musím se přece nějak dostat ven. Už vím, nahoru na motor vedou od startéru dva dráty k servisnímu tlačítku pro start. Zespoda na něj nedosáhnu, ale ty dráty vytrhnu, spojím a nastartuju motor. Doplní se vzduch a vylezu. Povedlo se, motor naskočil. Ale jde to z výfuku všechno na mě. Musím to vydržet… Rozkašlu se. Nejde to, udusil bych se.
Zatáhnu zleva za klapku, která zavírá výfuk a přívod paliva. Motor zhasne. Neprotáhnu se už? Ani náhodou. No do… Moment! Jak to že jsem to nedomyslel až do konce ? Kdybych mluvil, prostě bych to řekl: Do prdele, do prdele, do prdele!!!
Přistihnu se, že křičím. Třeba nejsem tak beznadějný případ. Mám mysl slušnější než pusu. Co to znamená? Vlastně nevím. Jenom, jak jsem to křičel, uvědomil jsem si, že do TOHO místa mě tlačí lis s hadicí a zbytkem vazelíny. Začínám usilovně přemýšlet. Na konci hadice je koncovka s malým háčkem. Před údržbou jsem si otevřel kastlík před zadním kolem. Kastlík s nářadím. Jsou tam naházené klíče, šroubováky, kleště a další. Když se mi podaří zespodu tam mrsknout s hadicí a povytlačit kus vazelíny, která je dost lepkavá, třeba se mi podaří vytáhnout něco, s čím půjde odšroubovat jedna ta zpropadená deska , abych vylezl.
Na pátý pokus po šroubováčcích , nějakých sponkách a nesmyslech vypadl klíček osm- deset. A matičkama na desítku byly kryty přišroubované. Nasadil jsem klíček a zběsile točil. Tak, ještě jeden. Dole vyháknout a položit. A honem ven!
Začíná se stmívat. Trest smrti mi byl změněný na jeden den nepodmíněně. Díky!!! Trest příjímám! Zamykám náklaďák. A jak jsem špinavý- jen pod sebe hodím igelitový servisní potah, skáču do auta, tentokrát už osobního, a vymrzlý i žíznivý spěchám domů.
„Díky za krásnej den a výlet,“ slyším první větu.
„Nezlob se, je to naposled!“ A i když mi v tu chvíli nikdo nevěří, je to pravda. A stačil jeden den nepodmíněně.
„Díky za krásnej den a výlet,“ slyším první větu.
„Nezlob se, je to naposled!“ A i když mi v tu chvíli nikdo nevěří, je to pravda. A stačil jeden den nepodmíněně.
Cvičení: Příběh, který bych nejraději vytěsnil+ poslední kapitola monolog.