Kolegyně, která seděla nejblíž, mi pomohla. Sundali jsme ji ze mne, jenže pak chtěla tancovat a zpívat na stole na baru. Zase ji silou usadili a objednali kafe. Snad nebude blejt, napadne mě zcela pragmaticky.
Pak brečela, a mezi vzlyky vyrážela: „Nikdo mě nemá rád, rozumíš? Jsi stejně svině! V týhle zkurvený zimě nosím už měsíc minisukně, každý ráno kosa jako svině v autě, a ty!?“
Zapíchne mi prst poněkud níže, ale dejme tomu, že stále ještě do břicha, a pokračuje: „Ty čumíš furt jako debil do počítače! Vo co ti de? Nelíbím se ti snad?!“
„Hmm.“
Má vážně blbou opici. Takto jí vůbec neznám. Mám pocit, že teď je úplně jedno, co řeknu, všechno špatně.
Modlím se v duchu, ať jí rychle přinesou to kafe.
„A ani sis nevšim, že mám nový kozy!“ začne se najednou neohrabaně rozepínat. Naštěstí kolegyně z druhé strany jí zase odshora zapíná. No, cirkus hadr.
Snažím se dívat jinam.
Vybavuji si jednu takovou situaci z práce, přinesla nějaké papíry k podpisu, měla modré upnuté šaty. Docela mě překvapilo, jak krátké. Na druhou stranu, byl jsem rád, že alespoň ona v týmu funguje výborně. Nemuselo se jí nic říkat desetkrát, vše spolehlivě vykonala. Ano, občas se na mě zaraženě koukala, ale nic mě nenapadlo, vrátila se přece po mateřské, čerstvě vdaná!
Později jsem přemýšlel, že kdyby přišla na internetovou seznamku (kterou jsem v té době hojně navštěvoval), asi by se mi ihned zalíbila. Nic bych neřešil, vyslechl si trpělivě všechny ty litanie jako vždy, abych s ní mohl brzy spát.
Ale v práci? To ne, vztahy v práci nebylo nikdy nic pro mne.
Každopádně to kafe tenkrát zabralo jen částečně, samozřejmě nemohla řídit. Kolegyně zavolala tedy jejího manžela, ať si pro to nadělení přijede hezky sám. Byl však v Bratislavě na služební cestě, a u nich doma v satelitu hlídala babička malého. Nakonec se jiná kolegyně smilovala, že odveze opilkyni k sobě do bytu v centru města přespat.
Když jsem hledal její věci po baru, kabelku, bundu, a tak, začal jsem mít pocit, že jsem „její chlap“, že k ní nějakým zvláštním způsobem patřím. Způsobem, který sice ještě není jasně definován, přesto již existuje.
Občas se mi to děje, že mám tyto pocity, a pak se to vážně stane! Je to ale hloupost, mávnu nad tím rukou. Náhoda, nebo nějaká vyšší moc? Já nevím. V to moc nevěřím. Jen povídačky pro děti.
Přesto když jí nesu kabelku a bundu s její vůní k autu, cítím, že nedržím jen tak obyčejné věci, ale že mám v ruce něco mnohem víc. Nesu to proto skoro obřadně.
Podám jí bundu, a ona opilecky zablábolí: „Mohla jsem spát u tebe, ty kreténe!“
Ale stejně cítím, jak mi krátce pohladí hřbet ruky.
