Zajíc a kapr - napsal Marek Bucko

Byl březen. Místy se začínala zelenat travička. Jen tak párkrát trhnout, párkrát žvýknout. 

Zajíc běžel po hrázce kolem lesního rybníčku a viděl tam plavat kapříky. Voda byla po zimě nazelenalá, málo provzdušněná. Kapři pluli k hladině za prvními slunečními paprsky a za vzduchem. Otevírali dokořán svoje tlamičky a hnali vodu přes žábry. Zajíc to viděl a záviděl:

„Krmí se tak, že jim nestačí tlama! Tam musí být dobrot v té vodě. A já mám jen pár stébel travičky. Chci se taky pomět!“

Hrášek a salám - napsala Sára Abboudová

"Co tady děláš prosím tě? Jako by o Vánocích nebylo už tak tolik příležitostí se přejídat, ještě i ty bys chtěl zavázet ve štědrovečerní večeři?"
"Že mi to říkáš zrovna ty! Já do salátu samozřejmě patřím. Tradičně mě do něj dává paní máma tak jasně, že tady budu i letos! Za to ty nejsi žádná výhra! Když někomu nezaskočí kost z kapra, tak se má zadusit takovou kuličkou jako jsi ty? Zelené kousky nemají v salátu vůbec co dělat, dietu ať si lidi drží přes rok, o Vánocích si to mají užít."

Vzpomínka na vůni - napsaly Alena Zouvalová, Anastassiya Astashkina a Natálie Hovorková

Vůně zimy
Anastassiya Astashkina

Probudila jsem se večer na gauči. 

“Zase se mi to stalo! Vždyť jsem si říkala, že jenom chvilku odpočinu.” 

Podívala jsem se z okna. Bylo úplně bílo. 

“Sníh!!!” vykřikla jsem nahlas. 

Otevřela jsem okno a sedla jsem si na parapet. Pocítila jsem krásnou čerstvou vůni sněhu a najednou jsem byla zase malá holčička: je mi pět let s pomáhám tátovi postavit ledovou skluzavku.

Sněhové lampičky - napsal Jiří Wilson Němec

Na cestu spadl neveliký polštářek sněhu. Jeden z prvních letošní zimy. To neposedná veverka na lovu šiščích semen zavadila o sněhový chomáč. Skupina chodců pod ní ji ani moc nevyplašila.
„Veverka! Vidíte?! Tam, tam!“ zazněl vzrušený dětský hlas a všech šestnáct hlav zvedlo oči jako na povel ke korunám stromů. Veverka, která nabrala na zimu hustší a tmavší srst, se jako modelka zastavila, zavlnila boky, zastříhala dlouhými střapci chlupů na uších a zmizela ve spleti větví mohutného smrku.

Pohádka o černé labuti a starém kačerovi - napsala Stefanie Michael

„Babičko, babičko, pověz nám zase nějakou pohádku, prosím,“ seběhla se dráčata kolem babičky.
„Přestaňte se mi tu motat pod nohama,“ hartusila na oko, lehce odfrkla a vypustila malé plamínky a obláčky dýmu. Dráčata okamžitě ztichla.
Jen ta nejmenší a nejodvážnější z nich, Blanička, řekla: „Jenom jednu, my budeme úplně potichoučku.“
„Dobrá,“ nechala se babička přemluvit. „Kterou byste chtěli?“
„Třeba tu o labuti,“ vykřiklo jedno.
„Ano, ano, tu o labuti a kačerovi,“ přidala se ostatní.
Babička znovu odfrkla obláčky namodralého dýmu, aby je utišila, pohodlně usadila a začala vyprávět.

Ticho - napsala Alena Zouvalová

Sníh byl tak těžký, že každý krok byl výzva. Ve svém životě jsem nezažil takové ticho. Světlo dne ustupovalo, přes mračna ho stejně moc nebylo. Nastalé šero vše nořilo do nevýrazného mišmaše. Stromy pokryté sněhem zakrývaly jakákoliv výhled na pár metrů před sebe. 

Nebyl jsem si jistý, kterým směrem se vydat – do kopce nazpět nebo před sebe? Nezajdu tím jen hlouběji mezi stromy?

Konec - napsala Markéta Valentová

Nevím, koho mám proklínat víc – jestli sebe, nebo pana Tesárka, režiséra. Věděla jsem dopředu, že budu na ty jeho úžasný víkendový zkoušky chybět, a taky jsem ho včas informovala. Ústně, ale informovala. Byl naštvanej, že o tom nevěděl, ale to, že si to nezapamatoval, není můj problém. 

Prej, že si to na tom představení odsóluju, že nebudu sehraná s ostatníma.

Ty jiskřičky v nás - napsala Karolína Sochová

Dlouhá léta jsem se snažila vysvětlit cizím i vlastním, jak mám neskutečně ráda jiskřičky. Ta světýlka, co poletují nad ohněm, než poddají se osudu. Než zhasnou. Jejich volnost, pocit bezpečí i tajemství, že nikdy nevíš, kam letí, když zhasnou. Kde jsou, když už nejsou.
Bláhově se vydáváme objevovat Toulovcovy maštale, pískovcové skály zasazené v malebné krajině Žďárských vrchů. 

Je mi zima.

Pozvání na kávu - napsala Zdenka Součková

„Pojďte dál Dášo, to jsem ráda, že jste přišla. Posaďte se u nás. Jé pozor, tady má náš kocour myš, ať nezakopnete.“
„Jste moc hodná Heleno, že jste mě pozvala. Nejdřív bych vás chtěla požádat, abyste mi neříkala Dášo, jsem Dagmar. Nepoužívám zdrobněliny, připadá mi to dětinské.“¨
„V pohodě, to nebude problém. Co kafíčko, dáme? Dneska jsem se vyprsila a upekla jsem bábovku.“
„Ano, kávu bych si dala, děkuji. Bábovku ne, sladké nejím. Myslím si, že to nejsou plnohodnotné potraviny, jenom vedou k obezitě.“
„Než uvařím to kafe, tak si můžete pohrát s naším kocourem, jmenuje se Leopold. Má moc rád návštěvy.“

Dno - napsala Barbora Macko

Cítím se prázdně
jako váza bez květin,
bez vody,
bez jakékoliv známky života.

Kus kamene
Ve veškeré své hloubce,
snažím se vzpomenout
na šťastný den.

Mé srdce je vzdálené,
jako srážený metrem
snažím se dostat ven.

Nález - napsal Jiří Wilson Němec

Pan Bouda silně znervózněl. Kdo by taky neznervózněl. Supermarkeťácký vozík plný, v něm vše, co potřebuje na čtrnáct dnů. Pan Bouda už má tenhle pravidelný rituál vyzkoušený. Položky vozíku jsou vždy stejné. Už si ani seznam nepíše. Má vše v hlavě.
Pan Bouda, křestním jménem Alois, staromilec a svobodný mládenec, no-mládenec, popravdě je mu padesát pět let, to už je mládí, alespoň fyzické, pryč, je zoufalý proto, že nemůže najít peněženku. 

METAFORY - NAPSALY EMMA PETIT A VALENTÝNA HÁJKOVÁ

Jeho chůze zní jako trpasličí dupání
Bolest zubů je jako bodání tisíce jehel
Přivonět si benzínu je jako topit se jedu
Podzimní vítr je jako velká vlna útěchy
Sebepoznání je jako setkání se svým pravým já
Ranní slunce chutná jako vychlazené mléko
Hudba zněla těžce jako rány do srdce
Emma Petit

Tělocvikářovo prokletí - napsala Hana Hermanová

Sport je přípravou na dobrodružství, které nikdy nepřijde. 

(Robert Musil)

„Maminko, nemohla bys zase udělat to svoje kouzlo? Víš, to, jak si začarovala monsieur Frederiqua!“ 

„Nino, to už jsme si vysvětlily, že si monsieur Frederiq zlomil tenkrát nohu v krčku a že vám pak na měsíc odpadnul tělocvik byla náhoda, já jsem s tím neměla nic společnýho!“ 

Nina kýve, jako že chápe, ale někde v koutku své devítileté dušičky chce pořád věřit, že maminka je čarodějka, co může uřknout všechny, co se jí nebo její rodině postaví do cesty. I monsieur Frederiqua, který spíš než tělocvikáře na prvním stupni připomíná seržanta Hartmana z Olověné vesty, co driluje vojáky ve Vietnamu. 

„Když já na ty dostihy nechci!“ 

Nina v češtině plave stejně jako v tělocviku. 

„Dostihy jsou pro koně, ty máš běžecké závody. A umět rychle běhat ti jednou může zachránit život, co ty víš!“ 

Pár minut v sauně - napsala Gabriela Vyhnánková

Zatáhnu za dřevěné madlo a už s prvním krokem dovnitř mě práskne vlna horka do obličeje. Pohmatu najdu dřevěná prkna v úrovni mých kolen, které mě nasměřují ke druhé řadě, kam si ze zvyku sedám. Lavice je rozžhavená a i přes zvlhlé prostěradlo cítím, jak mě pálí do zad a hýždí. Zhluboka se nadechnu 

a nasaju vůni sušených bylinek rozložených na kamnech. Nosem mi proudí štiplavá vůně máty, až mě zastudí v plících.

PETROLHEAD - NAPSAL MATÚŠ ŠIMONČIČ

“Bude to štrnásť, šesťdesiatpäť,” oznámila mi pani predavačka.
“Kartou zaplatím,” povedal som, kým som jej ukázal matne striebornú kartičku.
“Budete chcieť aj tašku?”
“Nie, ďakujem,” odmietol som. Naložil som si nákup do ruksaku, pozdravil sa a vydal sa na parkovisko. 

Keď som vyšiel z obchodu a pozrel sa na parkovisko, všimol som si nejakého divného týpka, ako sa mi obšmieta okolo auta.

Špatný den - napsala Gabriela Vyhnánková

Krtek si leze svou tmavou norou, když natrefí na myšku, která náhodou narazí na jeho tunel.
"Čau krtku, promiň, to je tvoje cestička?"
"Kdo jsi?" mžourá krtek do tmy, ale jako pokaždé, vidí jen matný obrys.
"Já, myška. Ty mě nevidíš? Já tě za to vidím velmi dobře s tím tvým škaredým růžovým rypáčkem, bez krku a s malýma očkama. No ještě že žiješ pod zemí," zkritizuje krtka myška a rychle se odškrábe pryč.

Erotické esence - napsala Valentýna Hájková, Marie Rysová, Emma Petit, Barbora Pernicová, Ester Vargová, Anastassiya Astashkina, Regina Knapíková, Natálie Hovorková, Matúš Šimončič,

Knír

Regina Knapíková 

Neměla jsem to dělat, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Vzhledem k naší historii to je poněkud nevhodné, ale stejně jej teď vídám jenom co půl roku, tak co?
,,Jak se teďka máš, jak se ti žije v novém městě, ty máš tak krásné šaty, ale to asi víš, že jsou krásné, jinak bys je nenosila... radši bych měl přestat….”

Výhra - napsal Jiří Wilson Němec

Pan Bouda trpělivě vystál frontu před pokladnou supermarketu. Byly otevřené čtyři. Postavil se do té s nejkratší frontou, ale jak už fungují Murphyho zákony, když měl před sebou už jen tři nakupující, pokladní oznámila, jemu a zákaznici stojící před ním, aby si laskavě přešli do fronty k jiné pokladně, neboť ona obslouží posledního a zavírá.

Pan Bouda rezignovaně v duchu zabrblal a rozhlédl se, která ze zbývajících tří má frontu nejkratší.

Byt očima kocoura - napsala Dana Volfová

Hop, a už jsem nahoře na lince. Tam se mi moc líbí, tam na mě nikdo nemůže. A ten výhled!
Panička to nemá ráda, bojí se, že si namelu, nebo při seskoku něco shodím. Na spodní skříňce se totiž často válí spousta věcí. Vždycky když vyskočím nahoru, honem se snaží odklidit všechno, co bych mohl rozbít. Vidím, nejde-li někdo do ledničky, a jestli někomu neupadlo něco, co by se dalo sníst. Můžu odsud kontrolovat celý obývák.

Vyčištěné želvárium očima želvy - napsala Tereza Rebcová

Bože, už mi zase uklízeli. Ti lidi snad nemají nic jiného na práci než mi dělat v domečku bordel. Takové krásné bahýnko jsem tu měla a teď? Je tu tak strašně průhledno, že snad vidím až na dno, no fuj. 

A ty nejedlé gumové trávy už zase přestavěli. Co se jim nelíbilo na mým designu? Pěkně v rohu, přehledně a nepřekážely mi v plavání. A hlavně blokovaly ten černej nesmysl, co furt jenom hučí 

a prská vodu. Podezírám ho z toho, že mi z vody bere všechny mlsky, co si nechávám na pak.

Zahrada očima ještěrky - napsala Barbora Bilišňanská

Konečně Slunce. Dnes po dlouhé době svítí už dopoledne. Vylezla jsem ze své skrýše pod hustými skalníky na svahu za domem. Usídlila jsem své pružné modrozelené tělo na velký oblý kámen s důlkem v levé části. Je umístněn v nejspodnější části zahrady mezi ostatními kameny. Právě ten mám ze všech pěti kamenů, které sem dali, nejraději. Ááach to je príma, hovím si a teplo mi prostupuje pokožkou do zad až k bříšku a do nožiček. Musím uznat, že se mi tato procedura moc líbí.

Anděl v autě - napsala Míša Čápová

„Co koukáš,“ mrmlám si v duchu pod peřinou. Právě jsem si zkazil náladu. Leží vedle mě v postýlce patnáctiletá dcera, její každé oko kouká jinam a já mám zase tu čest vidět před sebou důsledek alkoholu ve spermii. 

Ve své spermii. Aspoň tak to říkala babizna kořenářka. Že prej je to odvděk mého pijáckého období.
„Hohlé láno, fati,“ snaží se mi popřát krásný den s hýkavým úsměvem, marně však. 

Ta mi ho nikdy nedopřeje. Den, ani celý život.

„Nečum na mně, ti říkám, snídani ti už dělá máma,“ zavelím nahlas.
„Nebuď na ní tak škaredý, vždyť víš, že ti stejně nerozumí. A koukat bude pořád. Jedním a tím samým směrem. Kdy už to pochopíš?“ houkne z kuchyně prosebně Madla.

Psaní dává křídla - Vánoční zpravodaj 12/2024

Mikulášská nadílka v naší rodině - Matyáš 

Milí přátelé psavci!
Literární večer na Dobešce měl strhující spád

Autorskému čtení na Dobešce vládl rytmus a spád. Veselé povídky se mísily s dojemnými, zajímavými, napínavými. Kapela bratrů Bílých skvěle zahrála. Spokojenost tentokrát potvrdili i nejkrtičtější členové mé rodiny, od nichž jsem v předchozích letech vždycky schytala, že program byl "moc dlouhý"...  Podívejte na sestřih videa, které pro nás natočila Nicole Studená.

Muzikanti Jiří a Jarda Bílí

Nová kniha Quo vadis, vole? aneb Co nás čeká a pomine už se prodává i v knihkupectvích. Až ji Vaši přátelé najdou pod stromečkem, budou koukat! Závěrem hlásím, že oblíbená manažerka kurzů Milča porodila, takže jsem k Mikuláši dostala tu nejkrásnější nadílku. 

Šťastné Vánoce a hezké čtení přeje novopečená dvojbabička Dana

---

Předvánoční literárně hudební večer s autorským čtením a křtem na Dobešce 29. listopadu 2024

 

Bylo úžasné pozorovat, s jakým nadšením se psavci vítali, s jakým zápalem četli povídky. Byl jsem jedním z nich, ale jeden z mála, kdo se objevil fyzicky poprvé. 

Tváře, které jsem tři roky vídal jen na obrazovce monitoru, jsem potkal naživo.

Jiří Wilson Němec - vozíčkář

---

Jiří Wilson Němec a jeho spolužáci

Dobeška se povedla

Zabíjení miláčků aneb sebepoškozování autorů

„Editace bez legrace“ zní pravidlo číslo jedna, dva i deset, aby se večer nenatáhl na čtyři hodiny a diváci nezačali o přestávce odcházet. Zabíjení literárních miláčků, Yakeenem jinak nazvané vynucené sebepoškozování, se opět nevyhnulo nikomu z nás. 

Zatlačili jsme slzy, upozadili svá ega a opět dali zapravdu „pančelce" Daně a rétorce Janě, které nejlíp vědí, co snesou uši posluchačů, postupem večera čím dál tím víc unavenější.

Anna Vocelová

Sváteční - napsal Jiří Wilson Němec

Milá Dano,
k Tvému svátku:
Tvá slova ať jsou hravá,
dlouho ať jsi taky zdravá,
ať máš věrných přátel kopu,
co nechávají milou stopu.
A lásku přeji, naději a odhodlání
ať naučíš to dobré psaní
ještě mnoho žáků a mnoho žaček,
a ať pochopí: není háček jako háček...
Vše nejlepší přeje Wilson

Generace - napsala Sabina Prisender

Y: Řekla jsi s černoškou? Takhle jsi to řekla? Tohle slovo by mělo být zakázaný!

X: To teda vůbec nechápu proč. Celej život to říkám a nikdy jsem na tom neviděla nic špatnýho.

Mužně o kabelkách - napsala Renata Koblicová

Otevřel jsem skříň. Je to skříň mý ženy. Budu jí pro pořádek říkat kabelková. Té skříni, ne ženě. 

Moc se v kabelkách nevyznám, ale je jasný že se doba nebo móda nebo nevím co, dost změnily.
Moje máma nosila kabelku. Měla v ní rukavičky, látkový kapesník, peněženku, klíč od bytu, růž na rty a síťovku. 

Měla vlastně kabelky dvě. Jednu tzv. hodobožovou, na neděli, do divadla a na pohřby. 

S kovovým zapínáním, co při zavírání hezky cvaklo. A pak druhou, každodenní. Nosila je na předloktí. Sice to vypadalo jako košík na vajíčka, ale tak si to pamatuju.

Tři babky - napsala Bohuna Kopřivová

V hloučku se vesele baví tři pětasedmdesátileté kamarádky. První je stará panna. Dvě jsou vdané, jedna z nich ráčkuje:

„Tak holky, jak jsem říkala, sejdeme se zítra přesně v pět U Holubů.“
„Jasně. A ne že některrrá napíše, že nestíhá. Jako minule. Že máte nového chlapa, ani to vás neomlouvá.“
„To není fér, já chci taky poznat, co to je být pod čepcem, jestli je to opravdu taková hrůza.“

Tričko - napsala Irena Teterová

Babička, vnučka Eliška a maminka Miluška

„Ne! Já už fakt nemůžu!“
„Co děláš? Směješ se jako praštěná.“
„Výborný, babi. Ty se směješ s ní, viď? A ty víš, čemu se chechtá jako pominutá?“
„To je jasný, Miluško.“
„Ty jsi taťku jako neviděla?
„Viděla. No a co?“
„Asi jak vypadá, ne?“
„Jak? Chystá se na ten sraz po třiceti pěti letech.“
„Ale co má na sobě. To je děs.“
„Co má?“
„To hrozný tričko s límečkem a zastrkaný do kalhot.“
„Má to tričko, co dostal ode mě k vánocům. To ti připadá blbý?“
„Pane bože, dyť vypadá jako z minulýho století!“
„Tak to asi je, že jo.“
„Měl by jít trochu s dobou, Miluško.“
„Ne! Já se z vás zecvoknu! Z obou!“

Myš a stín - napsala Jitka Simonová

Když vysvitlo slunce, malá myška, která se celý den schovávala v díře u pole, vyběhla ven a okamžitě se vydala hledat něco k jídlu. Jak tak šmejdila po okolí, všimla si najednou dlouhého stínu, který byl neustále za ní. 

"Jak to, že jsem nikdy neviděla tak dlouhý stín?" podivila se. Začala běhat stále rychleji, ale stín nemizel a v určitých okamžicích se naopak i zvětšoval. Myška se zastavila, ale přesto stín stále rostl. Vyděšená myš si pomyslela, že stín znamená předzvěst něčeho špatného a že jí chce ublížit.

Cloud a spol. - napsala Zdena Součková

„Nemáte dostatek místa na cloudu!“ vybafne na mě mobil výhružným tónem při prohlížení fotek. 

No a co? A k čemu je vůbec dobrej, takovej cloud? Nemůže na mě ten telefon mluvit česky, když už byl tak drahej? Copak já vím, co je cloud a kde ho mám? Mobil mám chytrej, tak ať si tam nějaký místo udělá sám. Stejně si chci jen stáhnout fotky do počítače, to ještě zvládnu bez toho, že bych musela obtěžovat mladší generaci. Jinak nastává klasická situace.

Ouverture - napsala Martina Křížková

Karel, Teng, George, Jo, FAX, BANG, swipuju v nekonečné šňůře odmítnutí prstem zprava doleva. 

Je to jen taková odosobněná hra, myslím si, zatímco posílám dalším „NE“ jednoho za druhým do věčných lovišť webové seznamky.
Nejzábavnější částí toho procesu je můj vnitřní monolog: „Kam jsi dal vlasy čéče, ten pejsek je roztomilej, ale ty ne, fuj Sauronovo oko,“ když tu narazím na normálního muže s normálním výrazem. 

Zkoumám jeho profil. Je to podezřelé, ale:
1. Píše o sobě přesně jenom to, co potřebuji vědět.
2. Na obou fotkách vypadá jako sympatický chytrý člověk.
Ten nezačne konverzaci větou "A co tady vlastně hledáš, Martino?"
A taky že ne. S

wipuji zleva doprava a hned mi v apce přistane pozdrav. Bože, on je vtipnej. Strašně dlouho jsem neslyšela fakt vtipnýho chlapa. To miluju. Je chytře vtipnej. Najednou mi z hlavy začínají vylítávat představy. 

V kavárně - napsala Zuzana Rybaříková

„Znáš ten pocit, že je ve tvém životě něco hrozně špatně?“ otočila se Bětka na svou přítelkyni Markétu, se kterou zrovna pila kávu ve své oblíbené kavárně.
„Mám před svatbou. V práci se mi daří. Neměla bych se tak cítit, ale … v poslední době jsem pořád nervózní a přecitlivělá. Mám strach. Často pláču, nebo se dojmu. Sama sebe? Vůbec to na mě nesedí.“ 

I teď se jí trochu třásla brada a Markéta ji instinktivně pohladila po ruce. Pohledem při tom šlehla po třetím hostu u stolu.

Hlavní nádraží očima bezdomovce - napsala Jitka Simonová

Sedím uvnitř hlaváku na lavičce a přemýšlím, kam všichni ti lidé cestují, jaké mají osudy a co je čeká, až přijedou domů. Prohlížím si, co mají na sobě, jak se tváří a podle toho si v hlavě utvářím jejich příběh. 

Jo, to mě baví. Úplně si představuju, jak se doma hezky objímají s rodinou a pak zasednou k večeři. 

Kurňa fix, musím si taky najít něco k jídlu. A tak se zvednu a jdu obejít svoje osvědčený místa, jestli bych tam něco nenašel.

Svatá Voršila a jedenáct tisíc panen - napsala Sabina Prisender

Svatá Voršila, též Uršula Kolínská
(v jiných jazycích Ursula či Orsola)

Svému jménu dĕlala Svatá Voršila jenom čest, přestože nejspíš nikdy neexistovala. Ke slávě jí pomohly početní chyby na středovĕkých nápisech.

Kult začal v Kolíně nad Rýnem a od 12. století se pěstuje po celé Evropě. Svatá Voršula je patronkou panen, učitelek, ale i dobrého manželství a obchodníků s látkami. Je zobrazována se šípem a minipostavičkami dívek schovaných pod širokým pláštěm. Nebo na lodi, obklopena pouze ženami.

Je oblíbeným tématem renesančních malířských cyklů. Ty nejzářivější pocházejí ze štětce Carpaccia, Tintoretta nebo Caravaggia.

Nikdo přesně neví, jestli vůbec žila. Jestli ano, tak ve 4. století n.l. Podle legendy byla dcerou bretaňského křesťanského krále a měla si vzít za manžela pohanského krále anglického, nĕjakého Aetheria. 

Nechtěla se vdávat, a možná nechtěla hlavnĕ jeho. Chtěla jen Boha.
Nakonec ovšem pod nátlakem svolila.
A šla na to rafinovaně. Vymínila si, že se její nastávající vzdĕlá ve víře a dosáhne křtu a že ji mezitím nechá ještě tři roky na pokoji, aby si mohla vyrazit na jih pro požehnání za svou pravou láskou, za papežem jménem Cyriacus.

Na cestu si vzala jedenáct panen, nebo možná i jedenáct tisíc panen, mezi nimi jsou známá jména jako Cordula, Kunigunda a Aurelie. 

Skřítci - napsala Zuzana Fajmonová

Postavili jsme domeček pro lesní skřítky. A oni se v něm hned ubytovali. 

Věřit v cokoliv je krásný. 

Věřit na skřítky bylo součástí mýho dětství a chci tuhle krásnou etapu dopřát i svým dětem.

Zločin za bílého dne - napsala Dana Volfová

Karel byl vědec a workoholik. Věčně nebyl doma, 

a tak starost o dvě malé děti i domácnost zůstávala hlavně na jeho ženě a tchýni.
Toho dne se Karlovi poštěstí dorazit domů dřív. Manželka toho hned využije: „Jé, Karle, když jsi tu tak brzy, to bys mohl přivést Terezku ze školky.“
Karel chvíli přemítá, jestli to není otázka, ale po chvilce se vydává ke školce. Pozdraví paní učitelku. 

Ta na něj tázavě pohlédne. Má pocit, že ho vidí poprvé. „Děti jsou na zahradě, pojďte si najít to vaše.“ Za chvilku už Karel táhne do šatny blonďatou holčičku. „Kde máš bundu, dítě?“ Dívenka si váhavě obléká tmavě modrou bundu, v šatně je takových hned několik. Snaží se Karlovi něco říct, vypadá to jako by 

s tatínkem jít nechtěla. Karel ji však neposlouchá. „Chudinka,“ říká si učitelka, „vídá ho tak málo, že na něj snad ani není zvyklá.“

Co se nosí - napsal Jiří Wilson Němec

Z čehopak ti, milé děvče,
z čehopak ti hoří líčka?
Hádej, hádej, neuhádej.
Tváře barví kořalička.

Snad ne láska, milé děvče,
je třpyt tvých očí jak kapky rosy?
Hádej, hádej, neuhádej.
Šlehla jsem si, to se teď nosí.

Okno - napsala Barbora Bilišňanská

Marek se probudí ve své posteli a má pocit, že je něco jinak. Zírá na budík na nočním stolku, dělá to každé ráno. Čísla na něm ukazují 9:45. 

Nerozumí. 

Pokouší se vzpomenout, proč na budík hleděl včera. 

Koukne se směrem k oknu, vstane a vytáhne žaluzie. Je už světlo a venku vidí souseda, jak se zašívá za garáží a pozoruje Zdenu odnaproti. Ta práší koberečky v bílém obtáhlém triku. Má už sice pár kil nadváhu, ale její tělo je souměrné a prsa krásně tvarovaná a stále pevná. Vždy byl na ni příjemný pohled. Pavla v tomto chápal. Ale Marek neměl potřebu se při jejím pozorování plížit jako zloděj. Ovšem soused je chlípné prase.

Popis města očima holubů - napsala Markéta Valentová

Kroužím se svým gangem nad kvádrovitými lidskými výtvory. Ti srandovní panáčkové si myslí, jak nad tím vším mají perfektní kontrolu, a proto mě tolik baví je pořád prudit. Vždycky s partou oblítneme pár stavení, okem znalců zhodnotíme plastické klikyháky na omítkách a použité materiály a na základě toho vybereme jednu kostičku, kterou následně důkladně označkujeme. 

Samozřejmě si vybíráme kostky, které na místě stojí už hodně dlouho. Hlavně kolem řeky, v centru, jak tomu lidi říkají – a vůbec nejradši máme ty, ze kterých zrovna čerstvě sundali zelené plachty.

Referát o přepisování podle S. Kinga - připravil Jaroslav Vlach

Psaní zahrnuje dvě důležité fáze:

• Zavřené dveře
• Zaznamenat, co se k věci člověku zrodí v hlavě , vytvořit objem textu první verze
• Uložení - alespoň na 6 týdnů. Podle Z. Smithové Ideální je svoboda po dopsání dílo odložit alespoň na rok do zásuvky. To je čas nutný k tomu, aby se člověk změnil z autora na čtenáře svého díla, což mu nejlépe odhalí jeho nedostatky (*).
• První revize - s poznámkovým sešitem projít rukopis, získat celkový dojem a zaznamenat místa, na kterých je třeba pracovat
• Otevřené dveře
• Poskytnout rukopis osobě, pro níž, jako ideálního čtenáře, to autor psal (u Kinga manželka)
• Ukázat svým přátelům = beta-čtenářům